Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 466/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem v Praze 9, Bryksova 939/37, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že došlo k porušení d (dále jen ""), y v návaznosti na y a dále a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Litoměřice ze dne 28. 8. 1961, sp. zn. , odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle , trestní zákon, k trestu odnětí svobody v trvání 4 a půl roku nepodmíněně. Trest byl vykonán v rozsahu 3 let 8 měsíců a 8 dnů. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2001, sp. zn. , byl uvedený rozsudek zrušen a trestní stíhání stěžovatele bylo podle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu zastaveno. Vojenský úřad pro právní zastupování MO ČR přiznal stěžovateli odškodnění v celkové výši 118 237,- Kč, další požadavky - zejména na náhradu za morální a citovou újmu ve výši 900 tis. Kč - však odmítl. Stěžovatel se svého údajného práva domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 6, ten však žalobu zamítl rozsudkem napadeným ústavní stížností s tím, že na případ stěžovatele dopadá , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a na jiné odškodnění není nárok. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, odvolací soud však rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. .

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud mu byla přiznána pouze náhrada ušlého výdělku a náklady vazby, trestního řízení, obhajoby a výkonu trestu, nedošlo tím k odškodnění za způsobené utrpení, ale jednalo se pouze o vrácení částek jemu neoprávněně odňatých. Kromě toho byl pro odškodnění použit , ačkoli ke stížnosti pro porušení zákona a následnému zastavení trestního stíhání došlo podle obecných právních předpisů. V návaznosti na tuto svou úvahu stěžovatel poukazuje na to, že uvedený zákon byl koncipován tak, aby rychle vyřešil nezákonnosti z let 1948 až 1989, takže i výše náhrad stanovená v cit. zákona odpovídala tehdejší mzdové a cenové hladině; v současné době však není důvod tyto sazby používat, když došlo ke zrušení rozsudku o více než 10 let později na základě jiných předpisů. Stěžovatel má dále za to, že přístup soudů je v rozporu s právem na přiměřené hmotné odškodnění (y v návaznosti na y), přičemž poukazuje na náhrady podle Stěžovatel upozorňuje i na ustanovení Úmluvy a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. listopadu 2002, jakož ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku ze dne 29. května 1997, a tvrdí, že má právo na spravedlivé zadostiučinění, tj. odškodnění za ztrátu osobní svobody a s tím spojené nemateriální (morální a citové) újmy, tomuto právu však nebylo učiněno zadost. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když na daný případ aplikovaly , nemůže se Ústavní soud s tímto názorem ztotožnit. Nejvyšší soud ČR rozhodoval na základě stížnosti pro porušení zákona, přičemž rozsudek Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 28. 8. 1961, sp. zn. , byl zrušen pro porušení ustanovení a , a to (i) s ohledem na ustanovení V prvé řadě je třeba poukázat na ten aspekt, že stěžovatel měl k dispozici vlastní procesní prostředek, jímž se mohl v zákonem stanovené lhůtě domáhat zrušení citovaného rozsudku vojenského obvodového soudu v přezkumném řízení dle [viz ustanovení cit. zákona, kde je trestný čin dle , pro který byl stěžovatel odsouzen, výslovně uveden], což zřejmě neučinil, a pokud tak učinil ministr spravedlnosti v jeho prospěch a v podstatě za něj, není zde žádného důvodu, aby pro účely odškodnění byl posuzován v jiném, resp. výhodnějším režimu než osoby, které se řádně svých práv domáhaly postupem podle ; odlišný přístup by ostatně měl za následek porušení principu rovnosti v právech. S ohledem na historický vývoj je zřejmé, že se ve své podstatě jedná o "rehabilitační" věc, v níž Nejvyšší soud ČR rozhodoval nejen podle předpisů obecných, ale rovněž podle , a jeho postup, jakož i následný postup obecných soudů podle tohoto citovaného zákona, jde-li o odškodnění stěžovatele, odpovídá i požadavkům plynoucím z ustanovení a 3 cit. zákona (argumentum a minori ad maius; srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 117, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. ).

Jde-li o další část ústavní stížnosti, její podstatou je polemika stěžovatele s názory obecných soudů na existenci jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 900 000,- Kč. Jak patrno z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, danou otázkou se obecné soudy podrobně zabývaly a řádně zdůvodnily, proč se s názorem stěžovatele neztotožnily, přičemž ani Ústavní soud jim v tomto ohledu nemůže nic vytknout. Totožnou právní problematikou se totiž zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 19. 8. 2004,

sp. zn.

, usnesení ze dne 5. 8. 2004,

sp. zn.

) s tím výsledkem, že závěr obecných soudů, že nárok na odškodnění citové a morální újmy nemá ani v zákoně č. , ani v žádné mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána, oporu, je názorem ústavně konformním.

Ke stěžovatelově argumentaciu a Úmluvou Ústavní soud opakovaně uvádí, že pokud na konkrétní osobu dopadá , jak tomu je i v dané věci (viz výše), náleží jí nárok na odškodnění podle Úmluvy, přičemž podmínky a výši odškodnění řeší uvedený zákon; v jeho případě jde tedy o právní předpis, na který odkazuje Protokolu č. 7 k Úmluvě. se pak řídí pouze postup při uplatnění nároku podle Poukaz stěžovatele na Úmluvy není správný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně postup Evropského soudu, a obecné soudy České republiky (a ani Ústavní soud) podle něj nemohou postupovat. Co se týče odkazů stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu, Ústavní soud je považuje za nepřípadné. Ve věci Pinc a Pincová proti České republice šlo o posouzení majetkové újmy, nikoliv úhrady nemajetkové újmy v penězích, jak se domáhá stěžovatel. Ve věci Tsirlis a Kouloumpas šlo o uvěznění z důvodu náboženského přesvědčení, které Evropský soud shledal v rozporu s Úmluvou i tuzemským řeckým právem, a proto oběma osobám přiznal spravedlivé zadostiučinění, neboť tyto nebyly tuzemskými orgány vůbec odškodněny. Stěžovatel však na rozdíl od "řeckého" případu odškodněn byl, i když podle jeho názoru v nedostatečné výši.

S ohledem na takto vyložené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2005