Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 241/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. L. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2004, čj. -33, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 11. 2003, čj. -18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soud s tvrzením o porušení d (dále jen " ") v návaznosti na y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v návaznosti na Úmluvy a Protokolu č. 7 Úmluvy.

V ústavní stížnosti uvádí, že byl v roce 1986 rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který vykonal. Tato rozhodnutí byla usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci z ledna 1991 zrušena ve výroku o trestu a následným rozsudkem z téhož dne sp. zn. vojenský obvodový soud při nezměněném výroku o vině rozhodl o upuštění od potrestání. Usnesením Okresního soudu v Olomouci z 18. 4. 2001, sp. zn. , byla podle ustanovení , o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, zrušena všechna shora uvedená rozhodnutí a rozsudkem ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. , byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle ustanovení tr. řádu.

Stěžovatel uvádí, že byl částečně odškodněn v roce 1992 a dodatečně v roce 2001 ve výši 1 256,- Kč za náklady původního trestního řízení a náklady obhajoby v původním řízení, Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany mu však nepřiznal náhradu v žádané výši 600 000,- Kč za morální a citovou újmu ve smyslu Úmluvy s odůvodněním, že jde o plnění nad rámec , o soudní rehabilitaci. Stěžovatel se tedy této náhrady domáhal žalobou, kterou Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, kteréžto rozhodnutí potvrdil k odvolání stěžovatele i Městský soud v Praze.

Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a tvrdí, že podle čl. 41 Úmluvy v návaznosti na čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 3 Protokolu č. 7 Úmluvy má nevinně odsouzený občan právo na spravedlivé zadostiučinění, které se má podle výkladu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") sestávat z nákladů právního zastoupení, náhrady za materiální újmu a náhrady za nemateriální újmu. Stěžovatel poukazuje případ Krejčíř, kdy Městský soud v Praze přiznal náhradu škody za nemateriální újmu způsobenou neoprávněným vězněním, na případ Pinc a Pincová proti České republice, kdy Evropský soud zdůraznil, že žalobcům sice bylo vyplaceno odškodné, avšak nepřiměřeně nízké, a nebylo vyplaceno žádné odškodné za nemateriální újmu a dovolává se rozhodnutí Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku, který je srovnatelný s jeho věcí a ve kterém bylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění.

Stěžovatel má za to, že čl. 41 Úmluvy přiznává právo na spravedlivé zadostiučinění nejen tehdy, když není přiznáno žádné odškodnění, ale i v případě, kdy vnitrostátní právo dotčené strany umožňuje pouze částečnou nápravu. Z těchto důvodů žádá, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů zrušil.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 2. 2005, podepsaném příslušnou samosoudkyní, zcela odkázal na obsah napadených rozsudků.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 2. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 62 Co, uvedl, že soudy obou stupňů shledaly požadavek stěžovatele neoprávněným, pokud jde o podrobné důvody, odkázal na obsah odůvodnění napadených rozsudků. Městský soud v Praze odmítl tvrzení o porušení práva na přiměřenou náhradu škody způsobenou mu nezákonným rozhodnutím soudu, stejně jako porušení práva na spravedlivé zadostiučinění, a poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž argumenty, jež uváděl v řízení před obecnými soudy, vč. odkazů na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Z tohoto důvodu navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že tento soud zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 600 000,- Kč po žalované České republice, Ministerstvu obrany, jako nedůvodnou, když z provedeného dokazování zjistil, že stěžovatel byl odškodněn v souladu s ustanoveními v celkové výši 48 785,- Kč. Výraz "zejména" použitý v citovaném ustanovení je třeba podle soudu vykládat tak, že se použijí i další nároky podle zákona o soudní rehabilitaci, avšak nelze konstituovat nový právní důvod. Obvodní soud vyložil, že požadavek stěžovatele na odškodnění citové a morální újmy nový právní důvod vytváří, ten však podle zákona o soudní rehabilitaci odškodnit nelze. Nelze rovněž postupovat podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jak se stěžovatel domnívá, neboť podle jeho ustanovení , pokud není stanoveno jinak, právní vztahy upravené tímto zákonem se řídí , přičemž nemateriální újmu upravuje ustanovení . však nelze ve stěžovatelově případě použít, protože zákon o soudní rehabilitaci je zákonem speciálním.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrdil, když plně odkázal na rozhodovací důvody v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. , kterým bylo zamítnuto dovolání žalobce, jenž se stejně jako stěžovatel domáhal zaplacení konkrétní částky za citovou a morální újmu způsobenou vězněním. Nejvyšší soud ČR v citovaném rozsudku řešil otázku obecného a zvláštního předpisu na věc dopadající tak, že " vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k i k povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy."

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel argumentoval porušením y, Úmluvy, Úmluvy a Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Podle y má každý právo na náhradu škody způsobenou mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

Podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.

Podle relevantních ustanovení čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen ..., je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu.

Podle čl. 41 Úmluvy, jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o upření odškodnění za nemateriální újmu způsobenou nezákonným vězněním. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již otázkou nároku na odškodnění citové a morální újmy osobě rehabilitované a odškodněné podle zákona o soudní rehabilitaci (§ 23 odst. 1) zabýval. V usnesení ze dne 19. 8. 2004,

sp. zn.

, kterým odmítl ústavní stížnost zaměřenou proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. , o jehož rozhodovací důvody opřely svá rozhodnutí i obecné soudy v projednávané věci, uvedl, že "snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoliv odčinit, výše odškodnění přitom rovněž závisí na ekonomické situaci státu. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl jím tvrzenou citovou a morální újmu, jíž může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s ústavně zaručenými právy."

Ve shora citovaném usnesení Ústavní soud dal tedy jasně najevo, že právní názor obecných soudů o tom, že nárok na odškodnění citové a morální újmy nemá v zákoně č. ani v žádné mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána, oporu, je názorem ústavně konformním. Tento závěr plně dopadá i na projednávanou věc.

Ke stěžovatelově argumentaci u a Úmluvou Ústavní soud uvádí, že pokud na konkrétní osobu dopadá zákon o soudní rehabilitaci, náleží jí nárok na odškodnění podle Úmluvy. Zákon o soudní rehabilitaci řeší podmínky a výši odškodnění, a je tedy právním předpisem, na nějž odkazuje Protokolu č. 7 k Úmluvě, přičemž , se řídí pouze postup při uplatnění nároku podle zákona o soudní rehabilitaci. Poukaz stěžovatele na Úmluvy není správný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně postup Evropského soudu, a obecné soudy České republiky (a ani Ústavní soud) podle něj nemohou postupovat (stejně viz i usnesení ze dne 5. 8. 2004,

sp. zn.

).

Co se týče odkazů stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu, Ústavní soud je považuje za nepřípadné. Ve věci Pinc a Pincová proti České republice šlo o posouzení majetkové újmy, a nikoliv úhrady nemajetkové újmy v penězích, jak se domáhá stěžovatel. Ve věci Tsirlis a Kouloumpas šlo o uvěznění z důvodu náboženského přesvědčení, které Evropský soud shledal v rozporu s Úmluvou i tuzemským řeckým právem, a proto oběma osobám přiznal spravedlivé zadostiučinění, neboť tyto nebyly tuzemskými orgány vůbec odškodněny. Stěžovatel však na rozdíl od "řeckého" případu odškodněn byl, i když podle jeho názoru v nedostatečné výši.

Z důvodů výše uvedených Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. března 2005

JUDr. Miloslav Výborný

zastupující předseda senátu