Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 149/05

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti Z. S., zastoupené JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 3. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2005 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu.

Napadeným usnesením Krajského souud v Praze bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora Romana Vytejčka ze dne 31. 3. 2004, č. j. EX 659/03-16, kterým byla pro účely exekuce určena cena nemovitostí ve vlastnictví povinného M. S., manžela stěžovatelky.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, podala proti usnesení soudního exekutora odvolání, neboť se domnívala, že nerespektuje závady, které na nemovitosti váznou, konkrétně právo doživotního užívání nemovitostí zřízené kupní a darovací smlouvou ze dne 2. 9. 1982 ve prospěch Z. D. Toto právo bylo zřízeno v době, kdy ani , , neupravoval a neumožňoval vznik věcných břemen uzavřením smlouvy. Stěžovatelka však nesouhlasí s právním závěrem Krajského soudu v Praze, podle kterého nelze na závazkové vztahy dohodnuté za účinnosti do novely provedené použít ustanovení týkající se věcných břemen, a to ani analogicky. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného usnesení, smlouva o zřízení bezplatného práva užívání nemovitosti je podle Krajského soudu v Praze pouze osobním závazkem povinného a stěžovatelky, a toto právo skončí prodejem nemovitosti jinému vlastníku. Nejedná se proto o právo, které by nemovitost zatěžovalo a přecházelo na nového vlastníka, a které by proto bylo třeba ocenit.

Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí. Podle stěžovatelky je nesporné, že strany kupní a darovací smlouvy měly v úmyslu zajistit pro rodiče stěžovatelky možnost doživotního užívání předmětných nemovitostí bez ohledu na to, kdo se stane vlastníkem těchto nemovitostí, a tedy že měly v úmyslu zřídit právo obdobné věcnému břemeni. Dle názoru stěžovatelky nelze přičítat k tíži stran dohody skutečnost, že do účinnosti zmíněné novely nebylo možno smlouvou věcné břemeno zřídit. Proto měla být podle stěžovatelky dohoda o bezplatném doživotním užívání nemovitosti posuzována jako věcné břemeno a zohledněna jako právo zatěžující nemovitost. V případě, že se tak usnesením soudního exekutora nestalo, měl o tomto rozhodnout odvolací soud.

Stěžovatelka rovněž namítá, že napadené usnesení obsahuje nesprávné procesní poučení, pokud uvádí, že proti usnesení není dovolání přípustné. Podle stěžovatelky uvádí, že napadnout lze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle je dovolání přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k tomu, že možnost analogického použití ustanovení týkajících se věcných břemen na předchozí závazkové vztahy není ustálenou judikaturou soudů vyřešena, domnívá se stěžovatelka, že měla být v napadeném usnesení poučena o tom, že dovolání je přípustné za podmínek stanovených o. s. .ř

Vzhledem k těmto skutečnostem má stěžovatelka zato, že napadeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces garantované d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a právo na účinné právní prostředky nápravy podle Úmluvy. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, jak již mnohokráte ve svých rozhodnutích uvedl, představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR), který je mimo jiné povolán k ochraně základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je i kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, a to dokonce i tehdy, dochází-li k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají pouze v rovině jednoduchého práva.

Na základě posouzení tvrzení stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelčiných základních práv, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozovala.

Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou částí. První část argumentace předložená stěžovatelkou představuje polemiku s výkladem jednoduchého práva zastávaným obecným soudem v napadeném usnesení, druhá část se týká nesprávného poučení o procesních právech stěžovatelky, tedy o možnosti podat proti usnesení Krajského soudu v Praze mimořádný opravný prostředek.

Samotný nesouhlas stěžovatelky s výkladem jednoduchého práva ještě sám o sobě nemůže zakládat porušení práva na spravedlivý proces. Zvláště pak za situace, kdy stěžovatelka v exekučním řízení vznáší argumentaci, která je vzhledem k předmětu řízení (v daném případě toliko ocenění nemovitostí podléhajících exekuci) nepřípadná a kterou si stěžovatelka spíše a priori vytváří argumentační prostor pro budoucí potenciální spor o trvání práva doživotního užívání nemovitostí poté, co k předmětným nemovitostem nabude vlastnické právo nový vlastník. Takový postoj stěžovatelky je v příslušném řízení o to méně logický, že vlastně směřuje v neprospěch stěžovatelky a povinného, a jeho akceptace ze strany obecného soudu by vedla ke snížení hodnoty nemovitostí stanovené při jejich ocenění, což by v důsledku povinného a stěžovatelku v exekuci samotné poškozovalo.

Ústavní soud k tomu dále považuje za nutné uvést, že závěry obsažené v napadeném usnesení Krajského soudu v Praze se shodují s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, podle které závazky vzniklé na základě nepojmenovaných smluv se ani po novele provedené nemohly přeměnit na věcná břemena (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 21, C 1486). Závazky vzniklé na základě smlouvy podle ani po novele č. nepozbyly podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR svou závazkovou (obligační) povahu, a nezměnily se na věcná břemena. Účastníci těchto smluv mohli existující závazek po 1. 4. 1983 změnit na věcné břemeno jen na základě samostatné smlouvy o zřízení věcného břemene (viz Stanovisko publ. pod č. 14/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Již vzhledem ke shora uvedeným závěrům plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu ČR nelze akceptovat rovněž druhou námitku stěžovatelky stran nesprávného poučení o možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Pokud stěžovatelka dovozuje přípustnost dovolání podle na základě toho, že nastolená právní otázka dosud nebyla v judikatuře obecných soudů dosud vyřešena, lze ji odkázat na shora uvedené právní závěry Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud však má zato, že stěžovatelka především přehlédla, že přípustnost dovolání konstruovaná v ust. se týká rozhodnutí ve věci samé, nikoliv rozhodnutí, proti němuž stěžovatelka brojí (přípustnost dovolání v jiných věcech je pak taxativně upravena v ustanovení ).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2005

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu