Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 396/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného JUDr. J. U., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, čj. - 160, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003, čj. - 106, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, čj. - 160, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003, čj. - 106, (dále jen "městský soud"). Tímto rozsudkem městský soud uložil žalovanému (stěžovateli v řízení před Ústavním soudem) povinnost zaplatit žalobci - Pražské energetice, a. s., částku 45 135,90 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. V dalším rozsahu žalobu zamítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy porušily jeho základní práva, zaručená v , a d (dále též "Listina") a rovněž došlo k porušení i a y ČR. Soudy obou stupňů neposkytly ochranu jeho právům, a to ani z procesního, ani z hmotně právního hlediska, neboť extrémně zvýhodnily žalobce jako subjekt s majetkovou účastí státu. V důsledku toho došlo k vyvlastnění jeho finančních prostředků, aniž k tomu byl zákonný důvod. Po procesní stránce se soudy nevypořádaly s rozporností žaloby v jejích tvrzeních na straně jedné a důkazů předložených žalobcem na straně druhé, na což stěžovatel v průběhu řízení upozorňoval.

Za zásadní pochybení stěžovatel považuje skutečnost, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o , která v dotčených ustanoveních nahrazuje zákon. Podley musí být regulace podnikání státem provedena zákonem a subjekty se svých práv, podle této regulace, mohou dovolávat pouze v mezích zákonné úpravy. Zákonná úprava neukládala odběrateli elektrické energie žádné postupy pro skončení smluvního vztahu a ani takové postupy ze , na jehož základě byla tato vyhláška vydána, nebyly předvídatelné. Ústavní , jímž byla uvozenad, v stanovil, že zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu su do 31. 12. 1991. Tímto dnem pozbyla účinnosti ustanovení, která su nejsou v souladu. Podle názoru stěžovatele nebyla dne 5. 10. 1992 účinným právním předpisem pro svůj rozpor su.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Praze poukázal na skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné nové skutečnosti, než ty, které již uplatnil v rámci prvoinstančního řízení a v odvolání. Odkázal proto na skutkové a právní závěry svého rozsudku, které učinil po rozsáhlém dokazování ve věci samé.

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, uvedl, že rozsudek městského soudu shledal věcně správným, proto jej potvrdil. Odkázal v celém rozsahu na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a na skutečnosti, které byly v průběhu celého řízení zjištěny. Podle jeho názoru soudy obou stupňů rozhodly podle skutkových a právních závěrů, vyplývajících z provedeného řízení a námitky uvedené v ústavní stížnosti ponechal na posouzení Ústavního soudu.

Z výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci - Pražské energetice, a. s., částku ve výši 45 135,90 Kč s 18 % úrokem z prodlení z 45 135,90 Kč od 30. 4. 2002 do zaplacení a náklady řízení. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Městský soud vzal za prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a stěžovatelem byl, na základě přihlášky k odběru elektrické energie ze dne 16. 9. 1992, založen závazkový vztah, který trval po celé období odběru elektřiny v letech 1992 - 1996. K námitce promlčení uplatněné stěžovatelem uvedl, že v daném případě se jedná o obchodně závazkový vztah mezi podnikateli, upravený obchodním zákoníkem. Nárok na zaplacení kupní ceny je třeba uplatnit za podmínek § 391 odst. 1 a § 397 ObchZ v obecné čtyřleté promlčecí lhůtě. Nárok na zaplacení kupní ceny za dodávku elektřiny za období od března 1993 do února 1994 mohl žalobce poprvé uplatnit dne 1. 3. 1994, takže posledním dnem k uplatnění tohoto nároku byl 1. 3. 1998. Žaloba byla podána dne 27. 1. 1999. Z finančního plnění stěžovatele ve výši 10 000,-- Kč na úhradu faktury č. 2416427 přitom nelze usuzovat, že stěžovatel uznal i zbytek dluhu. Z toho důvodu nebylo žalobci přiznáno právo na úhradu nedoplatku z této faktury. Účastníci sporu sjednali v dohodě o placení dodávek el. energie, u doplatků součtových faktur, splatnost ihned po doručení. Žalobcem nebylo prokázáno, ke kterému datu stěžovatel obdržel vyúčtování za odebranou elektřinu. Městský soud proto dovodil, že nejpozději se stěžovatel mohl dozvědět o výši svého finančního závazku ze žaloby, která mu byla doručena do vlastních rukou dne 29. 4. 2002. Z toho důvodu nebyl k tomuto datu v prodlení s úhradou. Soud žalobě vyhověl v rozsahu jistiny, tj. nároku žalobce na úhradu faktur za období od března 1994 do 15. října 1996 s příslušenstvím, představujícím 18 % úrok z prodlení z dlužné jistiny. Výši procentuální sazby soud stanovil s přihlédnutím k průměrné úrokové sazbě v době zahájení řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudek městského soudu, napadený odvoláním stěžovatele, potvrdil. Po posouzení věci uzavřel, že skutkové i právní závěry městského soudu jsou správné, ztotožnil se s nimi a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Přesvědčivě se vypořádal s námitkami stěžovatele, uvedenými v odvolání. V řízení bylo prokázáno založení závazkového vztahu mezi právním předchůdcem žalobce a stěžovatelem, byl prokázán i odběr elektřiny v rozsahu, v jakém byl účtován do 15. 10. 1996. Rovněž byla prokázána skutečnost, že jednotlivé faktury byly vystaveny na základě pravidelných odečtů, uskutečňovaných pracovníky právního předchůdce žalobce. Na základě uzavřené dohody a dodávek elektřiny vznikla stěžovateli povinnost zaplatit kupní cenu podle ustanovení § 409 ObchZ.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů obou stupňů tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, vyjmenovaná v ústavní stížnosti. Vyjádřil nesouhlas s prováděním a hodnocením důkazů obecnými soudy a polemizuje s jejich právními závěry. Dále napadl i ústavnost , která, podle jeho tvrzení, pozbyla účinnosti přijetím ústavního , takže soudy rozhodovaly na základě neúčinného právního předpisu

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména vě ČR a vd. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. O takový případ se v přezkoumávané věci nejedná.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele, zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva ani svobody stěžovatele v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny. Soudy obou stupňů provedly řadu důkazů, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem a v jejich postupu nebylo zjištěno nic protiústavního. Nedošlo tedy k porušení žádného ze základních práv stěžovatele, která byla vyjmenována v ústavní stížnosti.

Pokud stěžovatel tvrdí, že , jako podzákonná norma, která ukládá povinnosti, pozbyla své účinnosti na základě , pro rozpor s ustanovením y, lze konstatovat, že v době před rokem 1990 byla subjektům ukládána řada povinností i v podzákonných normách. V daném případě se jednalo o vyhlášku, která blíže konkretizovala ustanovení , o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny. Bez této konkretizace zákona by bylo možno jen obtížně zajistit práva a povinnosti subjektů při odběru elektrické energie. Ústavní soud tudíž neshledal, že by postup podle vedl k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Podstatou věci je, že stěžovatel odebral elektrickou energii, a byl tedy povinen za tento odběr zaplatit.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2005

JUDr. Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení:

Naděžda Řeháčková