Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 111/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného JUDr. B. V., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , spojenou s žádostí o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle d. Zároveň stěžovatel požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nijak nevypořádaly s jeho argumentací o neexistenci subjektivní stránky trestného činu na jeho straně a nevyhodnotily jím navržený důkaz - spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. . Přitom podle závěrů obecných soudů mělo dojít trestnou činností k obohacení stěžovatele, ačkoliv ze skutkových zjištění vyplývá, že obohacena byla obchodní společnost BlackField Picture v. o. s. (dále jen "BFP"), tedy osoba od stěžovatele odlišná. Při úvaze o výroku o vině bylo obecnými soudy zohledněno to, že se měl jednání dopustit v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení, přestože uvedené trestní řízení bylo ukončeno zproštěním obžaloby dne 11. 3. 2003.

Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Olomouci označil ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Krajský soud v Brně označil ústavní stížnost za nedůvodnou s tím, že je jí jen polemizováno se způsobem hodnocení provedených důkazů.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřilo.

Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Toho se měl dopustit tím, že předstíral vloupání do skladových prostor obchodní společnosti BFP, a odcizení počítačových komponentů v celkové hodnotě 370.227 USD, a poté se jako jednatel a společník uvedené společnosti pokusil vylákat pojistné plnění z tohoto titulu na obchodní společnosti Allianz pojišťovna. Dále bylo proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. z., jehož se měl dopustit tím, že jako jednatel a společník obchodní společnosti BFP vyhotovil, na podkladě uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení a budoucí kupní smlouvy uzavřené s obchodní společností Multiservis, celkem 79 leasingových smluv na neexistující předměty, jejichž nákup předstíral od obchodní společnosti Bona, jejímž byl jediným jednatelem a společníkem, a následně obchodní společnosti Multiservis vyfakturoval prodejní ceny. Konečně bylo proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. Toho se měl dopustit tím, že dne 5. 11. 1998 celkem 8x vybral z účtu obchodní společnosti BFP částku 30.000 Kč, přestože neměl na účtu složeny finanční prostředky v potřebné výši, a měl povolen týdenní debetní limit ve výši 30.000 Kč, a vzniklý debet 238.758,11 Kč Investiční a poštovní bance neuhradil.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2003, č. j. -1261, byl stěžovatel uznán vinným jednak ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. z., kterého se dopustil fakturováním neexistujícího zboží obchodní společnosti Multiservis, a dále trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. z., kterého se dopustil vybráním svého nekrytého účtu do nepřípustného debetu. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 1/2 roku se zařazením do věznice s dozorem, zákaz činnosti spočívající v zákazu provozování obchodní činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a zákazu zprostředkovatelské činnosti na dobu dvou let, a uložena povinnost k náhradě škody obchodní společnosti GE Capital Multiservis. Naproti tomu byl tímto rozsudkem zproštěn obžaloby, pokud mu bylo kladeno za vinu předstírané vloupání do skladových prostor obchodní společnosti BFP s úmyslem vylákat pojistné plnění.

Proti odsuzujícím výrokům podal stěžovatel odvolání a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2003, č. j. -1280, byl v napadené části rozsudek soudu prvého stupně zrušen. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2003, č. j. -1321, byl stěžovatel opět uznán vinným jednak ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. dílem ve stádiu pokusu, a dále z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody 2 1/2 roku se zařazením do věznice s dozorem, zákaz činnosti spočívající v zákazu provozování obchodní činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, a zákazu zprostředkovatelské činnosti na dobu dvou let, a uložena povinnost k náhradě škody obchodní společnosti GE Capital Multiservis. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2003, č. j. -1355, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2004, č. j. -1417.

Ústavní soud v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou tedy samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Na straně druhé již Ústavní soud dovodil, že v řízení o ústavních stížnostech lze, co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, resp. opomenutí důkazů, a konečně svévolné hodnocení provedených důkazů. (usnesení

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 32. Usnesení č. 1. str. 451).

Je nutno konstatovat, že obecné soudy neignorovaly žádný z důkazních návrhů stěžovatele. V řízení, která předcházela napadeným rozhodnutím, totiž stěžovatel nenavrhoval důkaz spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. , jak nesprávně uvádí v ústavní stížnosti. Proto tento důkaz nebyl nikdy prováděn, aniž by o něm bylo jakkoliv jinak rozhodnuto, a aniž by se následně s takovýmto důkazem byly obecné soudy povinny vypořádat. V každém případě se obecné soudy vypořádaly s argumentací stěžovatele, týkající se subjektivní stránky trestného činu. Lze mít za ústavně souladné, pokud byl podvodný úmysl při vylákání finančních částek shledán v tom, že stěžovatel finanční částky vylákal při vědomí vlastní insolvence, která se měla změnit až v blíže nijak neurčené budoucnosti. Nelze totiž souhlasit s argumentací stěžovatele, podle níž lze vlastní aktuální platební neschopnost před potenciálními věřiteli zamlčovat a její důsledky na ně přenášet.

Pokud jde o námitku, že vytýkaným jednáním mělo dojít k obohacení obchodní společnosti BFP a nikoliv stěžovatele, jak je uváděno v popisu skutkové věty, lze tuto námitku mít z ústavněprávního pohledu za zjevně neopodstatněnou. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. z. totiž může dojít jednak v důsledku obohacení pachatele, ale i osoby od něj odlišné.

Výši trestu pak obecné soudy nestaví ani výlučně ani převážně na skutečnosti, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil v době, kdy proti němu bylo vedeno jiné trestní řízení, pro nějž byl následně zproštěn obžaloby. Naopak na straně jedné to byla celková výše způsobené škody, výrazně převyšující zákonné minimální limity, a promyšlenost a rafinovanost trestné činnosti, a na straně druhé to byla dosavadní bezúhonnost stěžovatele a nižší stupeň jeho narušenosti (str. 15 usnesení odvolacího soudu).

Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelem podaný návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí má akcesorickou povahu, tj. sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud byla ústavní stížnost odmítnuta, jak uvedeno shora, je odmítnutím ústavní stížnosti odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu