Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 637/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Ing. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 6. 2002, čj. - 182, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2003, čj. - 214, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, podanou na poště dne 3. 12. 2003, stěžovatel navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2003, čj. - 214, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 6. 2002, čj. - 182, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 6. 1998, čj. - 102.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že výše uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle článků 4, 11 a 36d (dále jen "") a zároveň došlo k porušení článků 1, 4, 90 a 95y. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytkl, že chybně vyložil přechodná ustanovení (dále jen "OSŘ"), a poté nesprávně jeho dovolání odmítl jako opožděné. Tato přechodná ustanovení jsou formulována velmi neurčitě a není, podle stěžovatele, možné různými výklady přechodných ustanovení způsobovat právní nejistotu občanů. Nejvyšší soud ČR přehlédl, že poslední odvolací řízení již bylo řešeno v režimu po novele, a proto i dovolací řízení mělo být provedeno podle nové právní úpravy.

Ze spisu sp. zn. Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 18. 6. 1998, čj. - 102, byla žalovanému R. Š. uložena povinnost vydat stěžovateli osobní automobil zn. Dacia 1310 Break. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání. Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, čj. - 182, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na uložení povinnosti vydat žalobci předmětný osobní automobil zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 18. 9. 2003, čj. - 214, jeho dovolání odmítl. V odůvodnění svého usnesení dovolací soud uvedl, že odvolací soud sice vydal napadený rozsudek po 1. 1. 2001, ale rozhodl, v souladu s ustanovením bodu 15, části dvanácté, Hlavy I. , kterým se měnil , , po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, tj. ve znění před novelou. Proto je třeba i dovolání, proti němu podané, projednat a rozhodnout o něm rovněž podle ve znění před novelou, provedenou Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se, ve smyslu části dvanácté, Hlavy I., bodu 17 , rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Zde dovolací soud odkázal na svůj judikát ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. . Podle věty prvé (ve znění před zmíněnou novelou), účastník mohl podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, zmeškání lhůty uvedené v odst. 1 nelze prominout. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníkům do vlastních rukou dne 24. 9. 2002. Dovolání stěžovatele, nesoucí datum 22. 11. 2002, došlo okresnímu soudu telefaxem dne 25. 11. 2002. Dne 27. 11. 2002 byl témuž soudu doručen originál dovolání, podaný k poštovní přepravě 26. 11. 2002. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 9. 2002. Lhůta k podání dovolání proti němu uplynula, podle ustanovení a a 2 , dne 24. 10. 2002. Protože dovolání bylo u okresního soudu podáno až dne 25. 11. 2002, je opožděné. Vzhledem k tomu, že zmeškání lhůty nelze prominout, Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl, aniž se mohl zabývat dalšími okolnostmi případu.

Okresní soud v Šumperku vydal výše uvedený rozsudek dne 18. 6. 1998, tedy před vydáním novely provedené Z rozsudku Krajského soudu Ostravě bylo zjištěno, že o odvolání stěžovatele rozhodoval podle části dvanácté, Hlavy I., bodu 15 , ve znění novely č. , tedy rovněž podle předpisů platných do 31. 12. 2000, neboť odvoláním napadený rozsudek okresního soudu byl vydán před 1. 1. 2001.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V předmětné věci podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo přípustné, neboť z ustanovení , ve znění před novelou provedenou , vyplývá, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Z uvedeného je tedy zřejmé, že posledním prostředkem, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytoval, bylo dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. To také stěžovatel podal, ovšem vzhledem k tomu, že tak učinil opožděně, nemohl se dovolací soud předmětnou věcí meritorně zabývat.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval, neboť tím, že nepodal dovolání v zákonem stanovené lhůtě, způsobil, že dovolací soud nemohl rozhodovat ve věci samé. Stěžovatel podal opožděné dovolání přesto, že z rozsudku odvolacího soudu zcela nepochybně vyplývá, že tento soud rozhodoval podle znění platného před účinností novely č. , kdy lhůta k podání dovolání činila jeden měsíc od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Námitka stěžovatele o nejasnosti přechodných ustanovení novely zde neobstojí, neboť pokud odvolací soud výslovně uvedl, že rozhodoval podle úpravy před novelou, bylo zcela postačující, aby si právní zástupce stěžovatele pouze ověřil lhůtu k podání dovolání, upravenou ve znění před účinností novely č. Dovolání podával v listopadu 2002, tedy téměř po dvou letech od účinnosti zmíněné novely, kdy již interpretační problémy zmíněných přechodných ustanovení byly soudní praxí odstraněny.

Ústavní stížnost je tedy nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Jsou tedy splněny podmínky pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnuta jako nepřípustná.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu