Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 369/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. P. M., proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 9. 2004, čj. Zt 319/2004-44, ve spojení s usneseními Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Rychnov nad Kněžnou, ze dne 18. 8. 2004, ČTS: ORRK-365/OOK-2004, a o náhradu škody ve výši 87 230,- Kč, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , a a porušení d (dále jen " ")

žádá o jejich zrušení. Dále požaduje, aby mu byla uhrazena škoda, která mu vznikla nezákonným vrácením věcí dle ceny stanovené soudním znalcem v trestním řízení ve výši 87 230,- Kč, jakož i náklady řízení před Ústavním soudem.

Z obsahu napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel je stíhán pro trestné činy krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zákona. Ve dnech 26. a 27. 5. 2004 D. Š. a J. P. dobrovolně vydali policejnímu orgánu ve smyslu § 78 odst. 1, 3 tr. ř. řadu věcí, převážně starožitností. Celkem čtyřmi usneseními Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště R., ze dne 18. srpna 2004 ČTS: ORRK-365/OOK-2004, byly podle § 80 odst. 1 tr. řádu vydané věci, blíže popsané v napadených usneseních, vráceny poškozeným J. J., J. K., B. K. a F. F. V odůvodnění usnesení policejní orgán konstatoval, že ze spisového materiálu, zejména pak z výpovědí příslušných poškozených, je zřejmé, že vrácené věci byly těmto poškozeným odcizeny a tito jsou jejich oprávněnými vlastníky, přičemž propadnutí či zabrání vrácených věcí nepřichází v úvahu.

Stěžovatel podal proti usnesením o vrácení věcí stížnost, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství v R. ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že osoby, které věci vydaly, je nazpět nepožadují, přičemž poškození uvedené předměty zcela bezpečně poznali. Na počátku trestního řízení poškození podrobně popsali předměty, jež jim byly odcizeny, a zčásti je i doložili fotografiemi. Vrácené věci přitom odpovídají předchozímu popisu odcizených věcí, případně se shodují s předloženými fotografiemi. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná zejména o starožitnosti, nebylo možné na poškozených požadovat prokázání vlastnického práva předložením dokladů o jejich zakoupení. Státní zástupce hodnotil stěžovatelovu výpověď, že se jedná o věci, které řádně zakoupil na základě inzerátů od blíže neznámých osob, jako taktiku jeho obhajoby, která však jeho vlastnické právo k vydaným věcem žádným způsobem nedokládá. Připomněl rovněž, že stěžovatel byl pro obdobou trestnou činnost již pravomocně odsouzen. Trestní řád přitom neukládá, aby poškození odcizené předměty poznali v rámci rekognice podle § 104b tr. řádu.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že předmětné věci byly vydány z jeho bytu a z garáže J. P. bez jeho vědomí, přičemž policisté vnikli do jeho bytu nezákonně a bez jeho souhlasu. Stěžovatel tvrdí, že odebrané věci jsou jeho majetkem, a pokud existují pochybnosti o vlastnickém právu k těmto věcem, měl policejní orgán věci uložit do úschovy a stěžovatele a poškozené upozornit, aby se ochrany svého vlastnického práva domáhali u soudu občanskoprávní cestou. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti pro nepříslušnost Ústavního soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení obsahu ústavní stížnosti, zkoumá její formální náležitosti a podmínky přípustnosti. V této souvislosti zjistil, že stěžovatel žádal, aby Ústavní soud rozhodl o "náhradě škody, která stěžovateli vznikla nezákonným vrácením věci dle ceny stanovené soudním znalcem v trestním řízení v celkové výši 87 230,- Kč". K projednání takového návrhu však Ústavní soud není příslušný, neboť nejde o žádný z případů, v nichž je oprávněn rozhodovat ve smyslu článku 87 y ČR. Nezbylo tedy než ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ve zbytku se ústavní stížnost dotýká rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vrácení věci podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu, které stěžovatel napadl i ústavní stížností ze dne 26. 10. 2004, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2004, zaevidovanou pod

sp. zn.

. Ústavní stížnost

sp. zn.

byla usnesením ze dne 16. 12. 2004, čj.

-9

, odmítnuta podle ustanovení pro její zjevnou neopodstatněnost.

V odůvodnění svého rozhodnutí třetí senát Ústavního soudu uvedl, že Ústavní soud je podle své konstantní judikatury oprávněn hodnotit důkazy provedené soudy pouze v případě, pokud jimi vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tento extrémní nesoulad v posuzované věci neshledal, když zároveň připomněl, že trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek, takže případné procesní vady přípravného řízení lze napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení. Objasnil, že po skutkové stránce je posuzovaný případ odlišný od věci, v níž bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, ve které o vlastnickém právu k vydané věci existovaly vážné pochybnosti, a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byla zcela rozporuplná, zatímco v projednávané věci nebylo o právu poškozených k věcem pochyb. Ústavní soud uzavřel, že rozhodnutí, na základě nichž byly předmětné věci vydány poškozeným, nejsou v rozporu s ustanovením § 80 odst. 1 tr. řádu a nejsou také rozhodnutími, v nichž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydaným věcem. Usnesení podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu nemá konstitutivní účinky pro vznik vlastnického práva k věci toho, komu byla věc vrácena či vydána. Stěžovateli zůstala zachována možnost uplatňovat své námitky a požadavky jak v dalším průběhu trestního řízení, tak v eventuálním občanskoprávním řízení, řešícím sporné smluvní či vlastnické otázky.

Čtvrtý senát neshledal, že by projednání jemu přidělené věci bránila překážka rei iudicatae ( ), neboť věc byla ukončena usnesením, a nikoliv nálezem. Co se týče věci samé, shledal, že stěžovatelova argumentace ve věci , ve které byl zastoupen jinou právní zástupkyní, JUDr. I. D., advokátkou z P., se co do obsahu prakticky shoduje s argumentací v nyní projednávané věci. Vzhledem k totožnosti věci a totožnosti účastníků řízení proto čtvrtý senát Ústavního soudu odkazuje na rozhodovací důvody učiněné ve věci , se kterými se ztotožňuje a od kterých nemá důvod se v projednávané věci jakkoliv odchýlit. Tento závěr je plně udržitelný i ve spojení s tvrzením stěžovatele o porušení a y (nedotknutelnost soukromí a obydlí). Je tomu tak proto, že i případný vadný postup Policie ČR při vydávání věci podle , 3 tr. řádu (což však v dané věci Ústavní soud nezkoumal) by nebyl způsobilý přivodit kasaci napadených rozhodnutí, neboť by šlo o přezkoumání postupu policejního orgánu, tj. jiného zásahu orgánu veřejné moci.

Ústavní soud opakuje, že odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost nepředstavuje pro stěžovatele odepření práva, aby, má-li za to, že je vlastníkem vydaných věcí, uplatnil k nim cestou občanskoprávní žaloby tvrzené právo. Ani rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení napadená ústavní stížností, ani usnesení Ústavního soudu vlastnická práva toho, komu byly věci vydány, nekonstituuje. Z tohoto pohledu byla zvažována i přípustnost ústavní stížnosti (viz odlišné stanovisko k nálezu ze dne 2. 7. 2003,

sp. zn.

), avšak Ústavní soud neshledal důvodu odklonit se od své existující judikatury připouštějící věcný přezkum rozhodnutí vydaných podle ustanovení § 80 tr. řádu (srov.

IV.ÚS 325/98

,

IV.ÚS 395/02

,

I.ÚS 16/02

) cestou předložení případu plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska podle ustanovení .

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na úhradu nákladů řízení, neboť podle ustanovení 62 odst. 3 si náklady řízení před Ústavním soudem hradí každý účastník sám; podle ustanovení lze stěžovateli přiznat, že náklady jeho zastoupení ponese zcela nebo zčásti stát, to ovšem za podmínky, že jeho ústavní stížnost nebyla odmítnuta, což se však v daném případě stalo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části žádající zrušení jí napadených rozhodnutí, mimo ústní jednání, odmítnout podle ustanovení .

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. března 2005

JUDr. Miloslav Výborný

zastupující předseda senátu