Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 419/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. března 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti Českomoravské hypoteční banky a. s., se sídlem Budějovická 409/1, Praha 4, zastoupené JUDr. J. H., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2004, č. j. - 85, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2003, č. j. - 49, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 10. 2002, č. j. 332-6003-1447-16.9.2002/Ře, a platebnímu výměru Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 7. 2002, č. j. 631/1756/02,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu faxovým podáním ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doplněným ve lhůtě písemným podáním stejného znění, se stěžovatelka domáhá zrušení všech v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že postupem správních orgánů, jakož i obecných soudů bylo zasaženo do jejích základních práv garantovaných , , , odst. 5 d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše citovaným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatelky proti v záhlaví citovanému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým nebylo vyhověno jejímu odvolání proti výše citovanému platebnímu výměru Pražské správy sociálnímu zabezpečení, kterým byl stěžovatelce předepsán k úhradě nedoplatek na pojistném a penále v celkové výši 284.458 Kč.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta pro její nedůvodnost ( ).

Stěžovatelka ve svém podání uvádí, že výklad správního orgánu prvního stupně týkající se odměňování členů představenstva banky je natolik extenzivní, že jí ukládá povinnosti nad rámec zákona a tím i zasahuje do jejího vlastnického práva. Dle názoru stěžovatelky byl dále postupem soudů porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když její právo domáhat se spravedlivého, nestranného a nezávislého soudního projednání bylo sice formálně právně dodrženo, ale materiálně právně bylo porušeno. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka domnívá, že dále byla rozhodnutím kasačního soudu porušena její práva zaručená ustanovením a y, navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí.

Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. E. W., která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. § 4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody jednotlivce chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takový zásah do základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných "jednoduchým" právem.

Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i za situace, pokud zjistí, že interpretace zákonných ustanovení obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jejíž podstata je založena na tvrzení o použití extenzivního výkladu obecnými soudy, zabýval se Ústavní soud otázkou, zda obecné soudy neinterpretovaly konkrétní zákonná ustanovení natolik extenzivně, že tím založily povinnost stěžovatelce jednat nad rozsah zákona a tím porušily ustanovení y, resp. , odst. 5 y.

Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti výkladu ustanovení , o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti učiněným správními orgány a posléze i obecnými soudy. Na základě výkladu tohoto ustanovení totiž zmíněné orgány dospěly k shodnému závěru, že členství v představenstvu akciové společnosti přímo souvisí s výkonem funkce vedoucího pracovníka (generálního ředitele a jeho náměstků), a proto je zřejmé, že i odměny byly vyplaceny v souvislosti s výkonem jejich zaměstnání a měly být tudíž zahrnuty do vyměřovacího základu. Dle názoru stěžovatelky je však vztah člena orgánu k bance (akciové společnosti) vztahem obchodněprávním, a proto by se měl řídit obchodním zákoníkem, resp. správní orgány interpretovaly citované ustanovení extenzivně, čímž bylo zasaženo do stěžovatelčina základního práva garantovaného .

Dle ustanovení , o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je vymezen vyměřovací základ (pro stanovení pojistného) zaměstnance jako úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů (dále vymezeny pod body 1. - 4. ).

Podle výkladu dotčených orgánů je vyměřovacím základem v daném případě souhrn všech příjmů členů představenstva stěžovatelky, které jsou jim zúčtovány v souvislosti s výkonem zaměstnání. Jak bylo dále uvedeno v napadených rozhodnutích, pokud jsou členové představenstva stěžovatelky zároveň k ní v pracovněprávním vztahu, tedy jsou zaměstnanci stěžovatelky, bez ohledu na to, na základě jakého právního úkonu jim pracovněprávní vztah vznikl, a byla-li jim vyplacena mzda i odměny podle Smlouvy o podmínkách výkonu funkce, jsou tyto odměny příjmem zúčtovaným zaměstnancům v souvislosti s výkonem zaměstnání.

K tomu Ústavní soud dodává, že významným pro posouzení daného případu je právě povaha právního vztahu členů představenstva obchodní společnosti, kteří jsou současně i jejími zaměstnanci, k obchodní společnosti jako takové. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno (a stěžovatelka tento fakt nezpochybňuje), že dotyční členové představenstva byli v uvedeném období jejími zaměstnanci ve funkci generálního ředitele a náměstků. Ze stanov stěžovatelky ( ) vyplývá, že funkce generálního ředitele a náměstků jsou vykonávány členy představenstva. Dále pak z ustanovení , o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") vyplývá, že statutární orgán banky je tříčlenný a musí být složen z vedoucích zaměstnanců banky. Je tedy zřejmé, že povinnost vykonávat funkci v představenstvu stěžovatelky byla dána nejen stanovami, ale vychází i z citovaného ustanovení . Není tudíž rozhodující, kterážto funkce zmíněným osobám vznikla jako první či dle kterého právního předpisu se řídí její výkon, nýbrž určujícím faktorem je povaha vykonávané činnosti.

Ústavní soud si uvědomuje, že , o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, neuvádí členy představenstva v okruhu osob, které jsou nemocensky pojištěny. Taková činnost sama o sobě nezakládá účast na nemocenském pojištění, a proto odměna za takovou činnost by sama o sobě nemohla být zahrnuta do vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (viz výše). V konkrétním případě však členové představenstva tuto činnost vykonávali v závislosti na svém postavení ve vedení společnosti, jinými slovy, mezi jejich povinnosti jako členů vedení společnosti patřil i výkon činnosti v představenstvu stěžovatelky. A pokud jim za tuto činnost byla vyplácena pravidelná odměna, jde de facto o jednu ze složek jejich mzdy.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ztotožnit se s výkladem učiněným obecnými soudy, přestože především kasační soud opomenul vypořádat se se všemi námitkami stěžovatelky. Nicméně výklad zákonných ustanoveních učiněný obecnými soudy, resp. správními orgány měl racionální podklad a byl učiněn ústavně konformním způsobem, nelze jej tedy považovat za vybočující z mezí ústavnosti, jak bylo stěžovatelkou namítáno. Rušit napadené rozhodnutí kasačního soudu jen pro nedostatečnou argumentaci, která ve výsledku neměla dopad do sféry základních práv a svobod stěžovatelky, by bylo výrazem pouhého právního formalismu a ve skutečnosti neefektivní, resp. neznamenalo by změnu oproti současnému stavu, proto k takovému kroku Ústavní soud nepřistoupil.

Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích základních práv, odmítl ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2005

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu