Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 685/04

Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F.G., zastoupeného Mgr. P. V. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. , a usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 21. 9. 2004, čj. 1 KZv 73/2003-2897, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a z pohledu i ostatních zákonných náležitostí stanovených , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") bezvadnou, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jejich vydáním byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením státní zástupkyně krajského státního zastupitelství bylo za použití § 73b odst. 2 trestního řádu rozhodnuto, že podle § 71 odst. 4 trestního řádu se stěžovatel, stíhaný mj. pro pokračující trestný čin podle , odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona ve znění , a pro pokračující trestný čin podle , odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, ve znění zákona č.

, které měl spáchat tím, že v době od 10. 5. 1998 do 4. 10. 1999 organizoval rozsáhlé obchodování s heroinem a kokainem na území ČR a v zahraničí, nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, jež však byla touto ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že soud dospěl k závěru, že trestní stíhání stěžovatele je důvodné, a jde-li o vazební důvod dle § 67 písm. a) trestního řádu, pak se na konkrétních skutečnostech, které jej zakládají od počátku trestního stíhání do současné doby, v podstatě nic nezměnilo, takže dle názoru soudu lze stěžovatele plně odkázat nejen na stížností napadené usnesení krajské státní zástupkyně, ale i na usnesení téhož soudu ze dne 5. 10. 2004 s tím, že i nadále platí, že stěžovatel je ohrožen vysokým trestem, je cizím státním příslušníkem s vazbami na svůj domovský stát, ale i na jiné státy, konkrétně Itálii, takže je dána obava, že opustí území České republiky, čímž se stane pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadená usnesení jsou vadná, krátící jej na ústavně zaručených právech. Vady mají spočívat v tom, že došlo k používání "neprocesních důkazů" jako podkladu pro rozhodnutí a že existuje rozpor mezi skutečnostmi tvrzenými v napadeném usnesení a obsahem vyšetřovacího spisu a také že rozhodnutí jsou nedostatečně zdůvodněna. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje důvodnost svého trestního stíhání, hodnotí důkazní situaci v dané trestní věci, a to především věrohodnost svědka F. a procesní použitelnost spisové dokumentace opatřené cestou právní pomoci z Rakouské republiky a Italské republiky. Jde-li o námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, stěžovatel uvádí, že ve své stížnosti, směřující proti usnesení krajské státní zástupkyně, uplatnil řadu námitek, krajský soud se však s příslušnou argumentací nevypořádal, pouze obecně konstatoval důvodnost trestního stíhání a existenci uvedeného vazebního důvodu, přičemž v podrobnostech odkázal na rozhodnutí zmíněná v předchozím odstavci, což dle stěžovatele není v souladu s § 134 odst. 2 trestního řádu; odkaz na rozhodnutí, jež je předmětem přezkumu, prý není přípustný, to stejné platí i pro odkaz soudu na své předchozí rozhodnutí, zvláště pokud odůvodnění rozhodnutí, na něž je odkazováno, samo odkazuje zpět na odůvodnění předcházejícího rozhodnutí, neboť se tím nebere na zřetel vývoj důkazní situace v průběhu trestního stíhání. Vzhledem k těmto důvodům stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jak Ústavní soud ze svého usnesení ze dne 8. 2. 2005,

sp. zn.

, zjistil, stěžovatel brojil ústavní stížností proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. , jímž byla (mj.) zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 trestního řádu, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. , kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti prvně citovanému usnesení; Ústavní soud však tuto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle odmítl. Jak patrno z odůvodnění tohoto usnesení, Ústavní soud se podrobně zabýval v podstatě totožnou námitkou týkající se nedůvodnosti trestního stíhání a "procesní nepoužitelnosti důkazů", již stěžovatel uplatnil i v nyní posuzované ústavní stížnosti, přičemž Ústavní soud nemá důvod se od svých předchozích závěrů jakkoliv odchylovat, a tak nezbývá, než stěžovatele zcela odkázat na příslušnou pasáž v odůvodnění svého předchozího rozhodnutí.

Namítá-li stěžovatel nedostatečné zdůvodnění napadených rozhodnutí, dle názoru Ústavního soudu usnesení krajské státní zástupkyně obsahuje zcela konkrétní skutečnosti, jimiž tento orgán státní moci objasňuje, proč je trestní stíhání stěžovatele opodstatněné, jakož i to, proč je dán předmětný vazební důvod. Poukazuje-li stěžovatel na jím podanou stížnost, jejíž kopii přiložil k ústavní stížnosti, s tím, že obsahuje argumentaci, s níž se krajský soud nevypořádal, je třeba uvést, že v podstatě všechny otázky jsou již řešeny v předchozím usnesení krajské státní zástupkyně, takže krajskému soudu nic nebránilo v tom, na toto rozhodnutí odkázat, stejně tak mohl, jestliže se procesní situace v podstatě nijak nezměnila, odkázat na své předchozí rozhodnutí. Kromě toho jeho rozhodnutí není založeno jen na odkazech na jiná rozhodnutí, ale samo obsahuje sice stručné, ale výstižné odůvodnění. Lze sice připustit, že se soud výslovně nezabýval argumentací stěžovatele týkající se "nepoužitelnosti" jím uváděných "důkazů" pro rozhodování podle § 67 trestního řádu, nicméně daná námitka je, jak je zřejmé z odůvodnění již zmíněného usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2005,

sp. zn.

, evidentně nedůvodná. Jestliže za této situace odůvodnění napadených rozhodnutí jako celek obsahují všechny podstatné skutečnosti, jež jsou k vydání příslušného rozhodnutí třeba, a kdy tedy nic nesvědčí tomu, že by v rozhodování uvedených orgánů veřejné moci byl obsažen prvek libovůle, nelze z takové absence dovozovat ani případné porušení ústavnosti.

Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2005