Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 759/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele pplk. Ing. J.P., zastoupeného advokátem JUDr. L.R., proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 1 VZt 702/2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností se J.P. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení státního zástupce VSZ (dále jen "vrchní státní zastupitelství") pro porušení , 2, 4, d (dále jen "") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

V záhlaví uvedeným usnesením státní zástupce VSZ zamítl, jako nepřípustnou, stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce KSZ (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 9. 9. 2004, čj. 2 KZv 82/2004 - 10. Tímto usnesením státní zástupce krajského státního zastupitelství zrušil, podle ustanovení § 149 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ), usnesení státního zástupce OSZ (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. SV 27/2004, o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), výrok I. Následně, podle § 149 odst. 1 písm. a) TrŘ, rozhodl sám tak, že zahájil trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) TrZ, ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ, výrok II. Stěžovatele poučil, že proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

Stíhaného skutku se měl stěžovatel dopustit tím, že v rámci výkonu své funkce vedoucího varoval Z.B., podezřelého z přípravy trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami, podle § 181f odst. 1, 2, 4 písm. b) TrZ, a trestného činu pytláctví podle § 178 odst. 1, 2 písm. d) TrZ, že bude při své cestě na S. zadržen policejními orgány Slovenské republiky a bude proti němu vedeno trestní řízení pro shora uvedené trestné činy. Stěžovatel věděl, že vyzrazení těchto informací může vést ke zmaření trestního řízení a nepotrestání pachatele zvlášť závažného trestného činu.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí se závěrem státního zástupce vrchního státního zastupitelství, že usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství bylo rozhodnutím orgánu ve druhém stupni, a proto proti němu není přípustná stížnost. Je přesvědčen, že v jeho případě nebyly vůbec dány podmínky pro zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 TrŘ) a napadeným usnesením státního zástupce vrchního státního zastupitelství mu bylo odňato právo stížnosti proti rozhodnutí orgánu, který de facto rozhodoval v prvním stupni. Z toho dovozuje porušení zásady dvouinstančnosti. Podle jeho názoru měl státní zástupce krajského státního zastupitelství po zrušení vrátit věc prvostupňovému orgánu, nikoli rozhodnout sám.

K výzvě Ústavního soudu, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), vrchní státní zástupce navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Zamítnutím stížnosti postupoval v souladu s právní úpravou obsaženou v trestním řádu a jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a na účinné právní prostředky.

Státní zástupce krajského státního zastupitelství uvedl, že na základě stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání přezkoumal spisový materiál a dospěl k závěru, že podmínky pro zahájení trestního stíhání byly splněny (§ 160 odst. 1 TrŘ). Usnesení tedy nezrušil pro absenci takových podmínek, ale proto, že skutek, proto který byl stěžovatel stíhán, byl popsán v rozporu se skutečností, a proto došlo i k nesprávné právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Při rozhodování o stížnosti postupoval podle trestního řádu. Usnesením nedošlo ke zhoršení postavení stěžovatele. Bylo rozhodováno ve druhém stupni a z tohoto důvodu poučením o nepřípustnosti stížnosti proti takovému rozhodnutí nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, v obecné poloze platí, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y a Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud či jiný orgán veřejné moci rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

K prvotní námitce stěžovatele, že nebyly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, je nutno připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí, v této úvodní fázi trestního řízení, vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.

Podle konstantní judikatury nepřezkoumává Ústavní soud po meritorní stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a nevyjadřuje se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky stěžovatele, spočívající v tom, zda byly či nebyly dány podmínky pro zahájení trestního stíhání, budou předmětem dokazování v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svá procesní práva. Výsledky trestního řízení nemůže Ústavní soud předjímat.

Ani v postupu a rozhodnutí státního zástupce vrchního státního zastupitelství neshledal Ústavní soud zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává, neboť stížnost proti rozhodnutím, která vydávají soudy a státní zástupci ve druhém stupni, není přípustná, a to i v případě, kdy zruší napadené rozhodnutí orgánu prvního stupně a vynesou nové, bezvadné rozhodnutí. Opravné řízení je v našem trestním řízení vybudováno na kombinaci principu kasačního s principem apelačním. Totéž platí i pro řízení o stížnosti proti usnesení prvostupňového orgánu. Orgánu rozhodujícímu ve druhém stupni není uloženo, jaký postup (kasační nebo apelační) má při rozhodování zvolit. S ohledem na rychlost a hospodárnost řízení má být zvolen nejúčinnější a nejúčelnější postup. Proto, jak tomu bylo i v projednávaném případě, je-li dostatečně zjištěn skutkový stav, může orgán rozhodující o stížnosti, po zrušení prvostupňového rozhodnutí, rozhodnout sám, aniž by věc vrátil prvostupňovému orgánu. Tento postup vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) TrŘ.

V daném případě státní zástupce vrchního státního zastupitelství přezkoumal tvrzení stěžovatele v jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství a s odkazem na ustanovení § 141 odst. 2 TrŘ ji zamítl jako nepřípustnou. V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že státní zástupce krajského státního zastupitelství rozhodoval, jako orgán druhého stupně, o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce okresního státního zastupitelství o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Poučení státního zástupce krajského státního zastupitelství, že ani proti jednomu z jeho výroků není stížnost přípustná, bylo v souladu se zákonem, neboť se jednalo o rozhodnutí ve druhém stupni, proti kterému není stížnost přípustná.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2005

JUDr. Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu