Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 287/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. -207 ze dne 13. 6. 2002 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č.j. -163 ze dne 1. 3. 2002, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. -207 ze dne 13. 6. 2002, kterým byl (rovněž napadený) rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č.j. -163 ze dne 1. 3. 2002 zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a že se pro výkon trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byl uznán vinným spácháním trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle trestního zákona, jehož se dopustil spolu s M. A. tím, že fyzicky napadli J. G. a odcizili mu peněženku a deštník. Napadenými rozsudky bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení a d (dále jen "").

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

V řízení prý nebylo spolehlivě prokázáno, že by byl při uskutečňování násilí vůči poškozenému tak činil alespoň s vědomím, že se spoluobžalovaný současně zmocňuje věcí poškozeného. Oba soudy postupovaly protiústavně, jestliže při hodnocení důkazů - vzhledem k důvodným pochybnostem z nich vyplývajícím - neuplatnily presumpci neviny a z ní se odvíjející procesní pravidlo in dubio pro reo. Důsledkem toho postupu došlo k nesprávnému skutkovému zjištění o existenci stěžovatelova úmyslu zmocnit se cizí věci násilím vedeným proti poškozenému. Stěžovatel oběma soudům vytýká, že porušily jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v y a že neuplatněním ústavního principu presumpce neviny v trestním řízení jednaly v rozporu se "stanoveným postupem" (y). Proto tvrdí, že porušily také jeho základní právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Krajský soud v Ústí nad Labem podal jako účastník řízení své vyjádření k ústavní stížnosti. Nesouhlasí s námitkami stěžovatele a odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření rovněž plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a námitky stěžovatele pokládá za nedůvodné. Poukazuje na to, že při hodnocení důkazů postupoval v souladu se zásadou vyhledávací a zejména pak se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovateli byla prokázána vina zákonnými důkazními prostředky, které byly provedeny v potřebném rozsahu a byly náležitě zhodnoceny. Soud I. stupně uzavřel, že považuje návrh za nedůvodný.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem se rovněž vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Ve svém vyjádření však uvedlo, že trestní řízení proběhlo zcela v souladu s platným trestním řádem, stěžovatel byl odsouzen po zhodnocení zákonně získaných důkazů v rámci přípravného řízení a po jejich následném provedení při hlavním líčení. Na základě skutkových zjištění pak soud dospěl ke stejnému závěru jako obžaloba, a to, že tyto důkazy ve svém souhrnu odůvodňují přesvědčení o vině stěžovatele a jeho spolupachatele a že je nutno toto jednání posoudit jako trestný čin loupeže.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal i spis sp. zn. vedený u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Ze spisu zjistil, že se skutkově jednalo (ve stručnosti) o obžalobu podanou proti stěžovateli a spoluobžalovanému z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (proti stěžovateli jako zvláště nebezpečnému recidivistovi podle § 41 odst. 1 trestního zákona), které se dopustili tím, že dne 4. 10. 2001 okolo 19.45 hodin v Ú. pod staveništěm "sektorového centra" ranami pěstí do obličeje fyzicky napadli poškozeného J. G., kterého pohrůžkou donutili k ulehnutí na zem, poté jej kopali do různých částí těla a následně z jeho zadní kapsy vytáhli peněženku, z níž vzali finanční hotovost ve výši 450,- Kč, odcizili deštník a z místa odešli. Okresní soud v Ústí nad Labem po provedeném řízení rozsudkem č.j. -163 ze dne 1. 3. 2002 uznal stěžovatele vinným ze spáchání uvedeného trestného činu a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků s tím, že pro výkon trestu ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č.j. -207 ze dne 13. 6. 2002 jeho odvolání co do viny zamítl, ale vyhověl mu co do výše trestu, zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, a pro výkon trestu ho zařadil do věznice s ostrahou. V odůvodnění uvedl, že řízení, které předcházelo rozsudku soudu I. stupně, netrpělo procesními vadami či nedostatky, které by měly vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Bylo v něm postupováno zcela v souladu s ustanoveními trestního řádu, která ukládají soudu povinnost vést dokazování tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, stejně pak i s těmi ustanoveními, která zabezpečují práva obžalovaných na obhajobu. Krajský soud dále prohlásil, že soud I. stupně nepochybil, pokud po provedení dostupných důkazů a jejich zhodnocení dospěl ke skutkovému závěru, který je výše uveden. Dovodil i odpovídající právní posouzení jednání stěžovatele a spoluobžalovaného jako trestného činu loupeže. Odvolací soud pak vyhověl odvolání co do výše trestu s odkazem na ustanovení § 36 trestního zákona, podle něhož, jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nevyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro tento druh trestu.

Nejvyšší soud ČR usnesením sp. zn. ze dne 27. 3. 2003 dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání je přípustné, bylo však podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu však není ústavní stížností napadeno.

IV.

Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obsahem ústavní stížnosti je argumentace, již stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy, které prý stejně pečlivě neobjasnily i okolnosti svědčící v jeho prospěch. V tomto směru poukázal na to, že výpověď samotného poškozeného je nepřesvědčivá, vnitřně rozporná a nejednoznačná, leč přesto jí obecné soudy uvěřily a naopak se důsledně nezabývaly výpovědí stěžovatele. Má za to, že soudy neměly za daného stavu věci dospět k závěru, který posléze učinily, neboť se nezabývaly také subjektivními stránkou stěžovatelova jednání a nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Podle jeho názoru v posuzované věci tak nebyla dostatečně prokázána jeho trestní odpovědnost. Stěžovatel usuzuje, že by se Ústavní soud výjimečně měl otázkou provedeného dokazování zabývat a přezkoumat skutkové i právní závěry obecných soudů. V jejich postupu i rozhodnutích z něj vzešlých pak spatřuje porušení svých ústavně garantovaných základních práv vyjádřených a v y.

Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soud, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem platí jen potud, pokud soudy postupují ve své činnosti v souladu s obsahem hlavy pátéy. Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, pokud nelze dovodit - ve smyslu ustálené judikatury - existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Zásadně mu tedy nepřísluší hodnotit, či přehodnocovat provedené důkazy, neboť to je věcí soudů obecných. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétní věci z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v ústavním pořádku České republiky.

Uvedené zásady se plně vztahují i na tuto posuzovanou věc. Při provádění důkazů a při jejich hodnocení se totiž obecné soudy do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu nedostaly. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení - a tedy i podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) - jsou pak s ohledem na již uvedené výrazem nezávislého soudního rozhodování. Obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, dodržely příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, a odůvodnění přijatých rozhodnutí jsou transparentní a přesvědčivá. Ta opřely o řádné, odpovídajícím rozsahem i způsobem vykonané důkazy. Odvolací soud také přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele a vyvodil tomu odpovídající závěry. Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nebyl porušen zákaz libovůle (, 4y, , 3y) ani základní právo navrhovatele na soudní ochranu resp. za řádný a spravedlivý proces, ani princip presumpce neviny ve smyslu a y.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2005

JUDr. Ivana Janů

předsedkyně senátu Ústavního soudu