Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 14/05

Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. H. D., zastoupeného JUDr. Janem Havlem, advokátem v Kralupech nad Vltavou, Přemyslova 457, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2003, čj. -292, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 5. 2003, čj. -269, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. V záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrzen v části, kterou bylo určeno, že žalobce b) (Městská část Praha 6) má svěřenu správu nemovitostí ve vlastnictví obce hlavního města Prahy. Dohoda o vydání věci uzavřená dne 8. 3. 1993 mezi žalobcem a) (Bytovým podnikem v Praze 6, s. p.) a stěžovatelem je podle názoru městského soudu absolutně neplatná podle , neboť odporuje v vymezuje rozhodné období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990), na které se zákon vztahuje. V souzené věci došlo k přechodu věci na stát mimo rozhodné období na základě rozsudku Mimořádného lidového soudu v Praze ze dne 2. 5. 1947 podle dekretu prezidenta č. 16/1945 Sb.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné usnesením ze dne 26. 10. 2004 čj. -317. Podle Nejvyššího soudu ČR stěžovatelem nastolená otázka, zda vlastnictví k uvedeným nemovitostem přešlo na stát vykonatelností rozsudku Lidového soudu trestního v Praze sp. zn. Ls XIII 793/45 ze dne 2. 5. 1947 nebo již účinností dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. dne 30. 10. 1945, nemohla mít určující význam pro napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Dovolatelem k zodpovězení dané obě doby spadají mimo rozhodné období (před 25. únor 1948) podle

Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje, že napadené rozsudky porušily jeho základní práva podle a d. Stěžovatel shrnuje průběh řízení před obecnými soudy a uplatňuje opětovně argumentaci, kterou již neúspěšně použil v dovolání.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123). Je v tomto aspektu jasně patrné, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice, a není proto úkolem Ústavního soudu závěry obecnou justicí učiněné jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud proto není soudem čtvrté instance, jak se pravděpodobně domnívá stěžovatel. Z d, kterým stěžovatel argumentuje, nevyplývá jeho nárok na úspěch ve věci. Stejně tak Ústavní soud dovodil, že v restitučních věcech nemůže být porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek podle d. Žádné základní právo stěžovatele totiž nemohlo být porušeno, pokud obecné soudy ústavně konformním způsobem dovodily, že restituční důvod není dán, neboť majetek, o nějž jde, přešel do vlastnictví státu před 25. 2. 1948.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2005

Jiří Mucha

předseda senátu