Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 89/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti V. H., zastoupené JUDr. M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2002, č.j. -17, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), byla doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu. Napadeným rozhodnutím bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního úřadu v J., referátu sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 29. srpna 2002, č.j. SR/odv-10/02.

V postupu Krajského soudu v Brně shledala stěžovatelka porušení svých základních práv a svobod. Zejména jí prý bylo upřeno právo na přístup k soudu ( a 2y). Dále bylo porušeno právo na projednání její věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti, zaručené v y, a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž stěžovatelce neměl být, v rozporu s y, popsaným postupem znemožněn rovný přístup k soudnímu přezkumu rozhodnutí orgánů státní správy.

Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. , publikovaný pod č. 276/2001 Sb., kterým byla zrušena část pátá (§ - 250s) "správní soudnictví". Důvodem ke zrušení správního soudnictví v podobě před 1. lednem 2003 bylo mimo jiné i omezení práva domáhat se ochrany proti rozhodnutím správních orgánů před nezávislým a nestranným soudem, což mohlo vést k odmítnutí spravedlnosti. V projednávané věci prý právě k takovému zásahu do práv stěžovatelky došlo. Stěžovatelce byl postupem krajského soudu upřen přístup k soudnímu a veřejnému přezkumu rozhodnutí správního orgánu, v jehož rámci by byla věc nezávislým a nestranným soudem projednána za její přítomnosti, a ve kterém by se mohla vyjádřit k prováděným důkazům.

Stěžovatelka dále odkázala na předchozí usnesení Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2002,

sp. zn.

, kterým byla odmítnuta její ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Okresního úřadu v J., referátu sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 29. srpna 2002, č.j. SR/odv-10/02. Podle tohoto usnesení Ústavního soudu prý měl krajský soud v zájmu šetření práv stěžovatelky meritorně přezkoumat rozhodnutí správního orgánu a rozhodnout o něm.

Dále stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. . Podle stěžovatelčiny aplikace právní věty tohoto nálezu není soud absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, přičemž je třeba vyvarovat se libovůle v rozhodování soudu; podle názoru stěžovatelky měl právě takovýto výklad ustanovení krajský soud realizovat bez ohledu na to, že z legislativních a technických důvodů byla vykonatelnost nálezu č. 276/2001 Sb., odložena k 31. prosinci 2002. Krajský soud měl mít na zřeteli především požadavek ochrany ústavních práv stěžovatelky.

Stěžovatelka konečně uvedla, že pokud by se Krajský soud v Brně věcí zabýval přibližně o jeden měsíc později, aplikoval by jinou právní normu, podle níž by nebyla žaloba stěžovatelky z přezkumu vyloučena. Dodala, že zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principu rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Posuzování tohoto konfliktu z hlediska proporcionality by mělo vést k řešení časového střetu právních úprav. Je tedy nutné, aby soud v souladu s y při aplikaci takového práva šetřil jeho podstatu a smysl.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Brně, který plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, jež plyne z ustanovení lit. a) , o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Dodal, že příslušné správní rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu i po 1. 1. 2003. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. , a spis Magistrátu města J., zn. R/230/99.

Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 29. 11. 2002 krajský soud uvedl, že v souladu s tehdy platným zněním části páté , ve spojení s přílohou A, není uvedené rozhodnutí správního orgánu přezkoumatelné v rámci správního soudnictví. Tento předpis vylučoval ze soudního přezkumu podle ustanovení všechna další rozhodnutí vydaná podle , o sociálním zabezpečení. Proto se i na přezkum daného správního rozhodnutí vztahovala výluka daná v ustanovení

Podstata ústavní stížnosti spočívala ve skutečnosti, že Krajský soud v Brně rozhodoval ve věci podle tehdy platného zákona upravujícího správní soudnictví, podle hlavy pátá , zatímco pokud by týž soud rozhodoval o necelé dva měsíce později, postupoval by podle , . Podle pozdější úpravy by se krajský soud věcí zabýval meritorně. V popsané skutečnosti stěžovatelka shledala porušení svých základních práv.

Čl. 36 odst. 2y zaručuje právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, nestanoví-li jinak. Takto definované právo na soudní ochranu předvídá, že upraví konkrétní okolnosti rozsahu přezkumu správních rozhodnutí. Pokud tedy zákonodárce definoval katalog rozhodnutí, která přezkumu soudem nepodléhají, učinil tak zcela v mezích ústavně zaručených práv. Zákonodárce by pochybil, pokud by takový katalog vylučoval z přezkumu rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. S ohledem na takto vymezenou výluku ( věta druháy), však lze poukázat na stěžovatelkou zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2002,

sp. zn.

. Z něho je totiž zřejmé, že stěžovatelka nebyla omezena v přezkumu svých základních práv a svobod, neboť její věcí se zabýval Ústavní soud, byť její ústavní stížnost proti výše citovanému rozhodnutí okresního úřadu pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatelky, že krajský soud měl při posuzování věci zabránit odmítnutí spravedlnosti, a to přihlédnutím k nálezům Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. .

Soudci jsou podle y ČR při svém rozhodování vázáni zákonem. Pokud tedy soudci Krajského soudu v Brně vycházeli z tehdy platného znění zákona upravujícího řízení ve správním soudnictví, není možno v takovém postupu spatřovat pochybení. Volnost v rozhodování, o které mluví právě nález sp. zn. , sice poskytuje soudci širší prostor pro aplikaci konkrétního ustanovení zákona, avšak, ve smyslu y, s přihlédnutím k jeho podstatě a smyslu. Obdobně i podle y ČR a y lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. To tedy znamená, že volnost posuzování konkrétního případu má své limity. Stěžovatelkou navrhovaný přístup Krajského soudu v Brně k projednávané věci by však tyto limity překročil, respektive jednalo by se o postup contra legem.

Ústavněprávní principy rozdělují moc na tři vzájemně se kontrolující oblasti, moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Pokud stěžovatelka poukázala na konflikt dvou na sebe časově navazujících právních úprav, týkajících se téhož odvětví, je třeba především odkázat na moc zákonodárnou, které přísluší tyto problémy předvídat. Soudům je svěřena kontrola dodržování zákonů, nepřísluší jim proto než akceptovat platné znění zákona, byť ne formalisticky, ale ve smyslu výše uvedeném. Pouze v případě, že by soudce dospěl k závěru, že příslušný , který je při řešení věci použit, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží jej Ústavnímu soudu k přezkumu (y ČR).

Závěrem Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že soudem nepřezkoumatelná rozhodnutí správních orgánů existují i za stávající právní úpravy správního soudnictví. Nejsou však v současné době shromážděna v jednotném katalogu, obdobě někdejší přílohy A ; jedná se o omezení uvedená samostatně v konkrétních správněprávních předpisech. Mezi ně patří, jak konečně poukázal i krajský soud ve svém vyjádření, i ustanovení , o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Jím jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o dávkách a službách sociální péče a o odstranění tvrdostí. Ve správním řízení, jehož soudního přezkumu se stěžovatelka v projednávané věci domáhala, jí byla pro nesplnění ohlašovací povinnosti stanovena povinnost vrátit neprávem poskytnutou peněžní dávku sociální péče. Jedná se tedy o věc, na kterou se citované ustanovení vztahuje, jež nepodléhala soudnímu přezkumu a nepodléhá mu ani v současné době.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, v souzené věci zjevně porušeny nebyly.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2005

JUDr. Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení:

Jitka Kučná