Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 486/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. C. B., zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Opletalova 23, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností ze dne 30. 8. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 ze dne 8. 2. 2001, čj. OOA 144975/00-Du, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 9. 2001, čj. RZ 25/2001, MHMPO 41233/2001, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 2003, čj. -16, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2004, čj. -28. Domnívá se, že orgány veřejné moci vydáním uvedených rozhodnutí porušily jeho ústavně zaručená práva.

Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů zjistil následující:

Paní J. N. se u Odboru občanských agend Úřadu městské části Praha 4 návrhem proti stěžovateli domáhala poskytnutí ochrany před zřejmým zásahem do pokojného stavu podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Rozhodnutí uvedeného orgánu ze dne 8. 2. 2001, čj. OOA 144975/00-Du, jejímu návrh vyhovělo a stěžovateli uložilo povinnost obnovit předešlý stav existující před 4. 12. 2000, tj. zpřístupnit uzamčený pokoj, který stěžovatel v bytě v Praze 4, Pod dálnicí 5 užívá, byt opustit a umožnit navrhovatelce řádné a nerušené užívání předmětného bytu, to vše ve lhůtě dvou dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Odvolání stěžovatele Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 25. 9. 2001, čj. RZ 25/2001, MHMP 41233/2001, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 2003, čj. -16, byl nařízen výkon výše uvedených rozhodnutí k vynucení povinnosti stěžovatele, a to uložením povinnosti zaplatit pokutu ve výši 5.000,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet soudu prvého stupně. Pokud by stěžovatel ani poté vykonávané rozhodnutí nesplnil, uložil mu soud další přiměřené pokuty až do výše 100.000,- Kč. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2004, čj. -28, napadené rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Řízení o dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , zastavil a rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatel napadl rozhodnutí, vydaná správními orgány a obecnými soudy prvého a druhého stupně v řízení exekučním, projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a podrobně popisuje skutkový stav věci. Dále uvádí argumenty, týkající se přímo merita věci. Domnívá se, že výsledky rozhodování orgánů veřejné moci jsou neústavní.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na otázku, zda ústavní stížnost splňuje procesní náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zejména zda je ústavní stížnost přípustná.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Jak Ústavní soud již dříve opakovaně judikoval (usnesení

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

), je prostředkem ochrany práva, který má na mysli citované ustanovení, takový prostředek, jenž je v procesní dispozici stěžovatele, to jest prostředek, jež zákon poskytuje stěžovateli, a nikoli jinému subjektu. Musí být prostředkem účinným. Musí tedy rozhodujícímu orgánu umožnit, aby se skutečně zabýval obsahem podání a případně napadené rozhodnutí efektivně změnil.

Na projednávaný případ v rovině jednoduchého práva dopadá předně ustanovení . Podle něj, došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.

Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 13. 5. 2003 přijalo stanovisko, sp. zn. , dle kterého proti rozhodnutí orgánu státní správy, vydanému podle ustanovení , bylo před 1. 1. 2003 možno brojit běžnou civilní žalobou. Přezkum v rámci civilního řízení (nikoli tedy ve správním řízení podle části páté hlavy druhé , ve znění tehdy platném a účinném) měl podle přesvědčení pléna zákonodárce na mysli, při formulaci poslední věty ustanovení ("rozhodnutím správního orgánu není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu"). Teprve v takovém řízení soud, který posoudí občanskoprávní aspekty věci, rozhodne s konečnou platností. Případné vyhovění ústavní stížnosti směřující proti prvotním rozhodnutím správních orgánů by tedy pouze prozatímní stav prodlužovalo a bylo by zbytečným mezikrokem. Rozhodnutí správních orgánů podle navíc nelze považovat za rozhodnutí o hmotném právu, neboť slouží pouze (zpravidla bez provedení jakéhokoliv složitějšího důkazního řízení) k ochraně pokojného stavu. Závěry pléna Ústavního soudu je možné aplikovat i na projednávanou ústavní stížnost.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Civilní žaloba, kterou mohl stěžovatel ve věci jako tvrzený vlastník nemovitosti podat, splňuje náležitosti prostředku k ochraně práva, jak je má na mysli ustanovení . Správní žalobu mohl podat sám stěžovatel a rozhodoval by o ní obecný soud. Stěžovatel měl tedy k dispozici efektivní prostředek, jímž se mohl domáhat ochrany svých práv.

Lustrací, kterou k výzvě Ústavního soudu provedl Obvodní soud pro Prahu 4, bylo zjištěno, že v době od roku 2001 nebyla u jmenovaného soudu projednávána civilní žaloba stěžovatele v posuzované věci. Stěžovatel se ostatně ani o průběhu civilního řízení v ústavní stížnosti nezmiňuje a rozhodnutí v jeho rámci vydaná k ústavní stížnosti nepřikládá ( ).

Ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, ze dne 8. 2. 2001, čj. OOA 144975/00-Du, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 9. 2001, čj. RZ 25/2001, MHMPO 41233/2001, proto Ústavní soud shledal nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, a z tohoto důvodu ji v této části odmítl [ ].

V druhé části petitu, jímž je Ústavní soud podle své ustálené judikatury vázán, stěžovatel brojí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 2003, čj. -16, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2004, čj. -28, vydaným v rámci řízení o výkonu výše uvedených rozhodnutí správních orgánů.

Tentýž rozsudek městského soudu ovšem stěžovatel napadl i dovoláním. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 12. 2004, sp. zn.. , však dovolací řízení zastavil, neboť stěžovatel k výzvě soudu neodstranil vytčené vady ve lhůtě k tomu stanovené.

Dle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V posuzovaném případě přípustnost dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu vyplývá přímo ze zákona [ , , ve znění pozdějších předpisů]. Dovolání v posuzovaném případě splňuje výše uvedené náležitosti prostředku k ochraně práva, jak je má na mysli ustanovení .

Stěžovatel sice proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, řízení o něm však bylo zastaveno, neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě neodstranil vytčené vady.

Neodstraněním vad dovolání se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které dovolacímu soudu zabránilo, aby se jeho dovoláním zabýval. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček, , komentář, 2001, str. 330). Ústavní soud proto konstatuje, že v projednávaném případě nebyla podmínka ustanovení naplněna. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než i zbývající část návrhu pro nepřípustnost podle ustanovení odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 21. února 2005

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.

soudce zpravodaj

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková