Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 700/04

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. družstvo, zastoupeného JUDr. Z. A. advokátem proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2004, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních podmínek ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), brojil stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2003 ( -27) a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2004 ( -41) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v , , a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak je patrno z ústavní stížnosti a z obsahu připojených příloh, byl stěžovatel v řízení zahájeném k jeho žalobě ze dne 27. května 1999, směřující proti J. na zaplacení částky 8 933,- Kč s přísl., z titulu smluvní pokuty, vyzván soudem I. stupně podle (po podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu) k doplnění žaloby vylíčením rozhodujících skutečností, které soud ve svém usnesení rozvedl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel, přesvědčen o jeho přípustnosti, odvolání, v němž mimo jiné odmítl názor soudu, že nesplnil povinnost podle ust. vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti související s uplatňovaným nárokem a označit důkazy, dále mu vytkl nesprávné poučení o opravném prostředku. Odvolání stěžovatele bylo pak shora označeným rozhodnutím vrchního soudu podle ust. odmítnuto s odkazem na ust. cit. zák., podle něhož proti usnesení, jímž byl účastník řízení vyzván, aby neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil, není odvolání přípustné.

Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů a postupu jejich vydání předcházejícímu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, která po rekapitulaci dosavadního vývoje věci - včetně rekapitulace obsahu svého odvolání, v němž však nesprávně a v rozporu se skutečností uváděl, že soud I. stupně v poučení o opravných prostředcích odkázal na ust. , ač je z jeho usnesení patrno, že soud v poučení zcela správně odkázal na ust. cit. předpisu - tvrdí, že soud poškodil jeho práva nejen tím, že od podání návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že v rozporu s a podmiňoval jednání ve věci samé, a tím i poskytnutí soudní ochrany stěžovateli tak, že v rozporu s ust. d mu ukládal povinnosti nad rámec povinností zákonem stanovených. S odkazem na předmět sporu a příslušnou právní úpravu stěžovatel totiž dovozuje, že svou povinnost ohledně vylíčení rozhodujících skutečností i povinnost důkazní, jak v ústavní stížnosti blíže rozvádí, splnil. Soudu I. stupně tak vytýká, že ho napadeným usnesením dostatečně konkrétně nepoučil. Odvolacímu soudu pak vytýká, že tento nejevil zájem zabývat se otázkou, do jaké míry tím byla porušena práva stěžovatele. Obecný soud tak svou nečinností od roku 1999 způsobil průtahy řízení, a pokud po letech začal konat popsaným způsobem, naplnění stěžovatelova práva na soudní ochranu maří, přičemž takový postup je typickým příkladem nesprávného výkonu justiční praxe, jehož důsledky dále rozvádí. Stěžovatel proto navrhl, aby napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, Ústavní soud zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (k tomu srov. např. nález ve věci

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 78, Praha 1996). Napadené usnesení soudu I. stupně je usnesením procesní povahy, jímž se řízení ve věci nekončí, jde o usnesení, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění své žaloby podle , proti němuž není, jak výslovně stanoví ust.

písm. d) , odvolání přípustné. Pokud se tedy odvolací soud s odkazem na uvedené ustanovení odmítl v této fázi řízení námitkami stěžovatele v jeho odvolání uvedenými věcně zabývat a odvolání jako nepřípustné odmítl, nelze v tomto jeho postupu - a to i při vědomí nepřiměřenosti délky doby, která uplynula od podání žaloby a vydání usnesení soudem I. stupně - spatřovat postup nezákonný, natož pak protiústavní.

Jak již Ústavní soud konstatoval ve srovnatelné věci (týchž účastníků řízení se týkající) ve svém usnesení ve věci

sp. zn.

a dalších, v daných souvislostech teprve rozhodnutí, jímž by byla žaloba ve smyslu ust. odmítnuta, je možno považovat za rozhodnutí, které by mohlo zasáhnout do základních práv stěžovatele. Proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný a právě v takto vyvolaném odvolacím řízení odvolací soud zkoumá, zda předmětné podání lze skutečně hodnotit jako podání neúplné, nesrozumitelné či neurčité, a zda tedy postup soudu podle byl či nebyl namístě. Obecně je stěžovateli třeba přisvědčit v tom, že při postupu dle uvedeného ustanovení poučení soudu o doplnění podání ve výzvě k tomu určené musí být dostatečně konkrétní, neboť v opačném případě výzva nemůže založit účinky stanovené ust. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ). Posuzovat z uvedeného pohledu výzvu soudu I. stupně, jakož i otázku, zda vůbec měla být vydána, však přísluší v prvé řadě obecnému soudu, a to v odvolacím řízení k odvolání podanému proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle

Ústavní soud tak sám, aniž tak dříve učinil soud odvolací, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti učinit nemůže. Ústavní soud proto v poměru k této části ústavní stížnosti uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení práv stěžovatele zaručených a návazně ani k porušení , či d nemohlo dojít, a to ani napadeným rozhodnutím soudu I. stupně, neboť toto rozhodnutí, s ohledem na již uvedené, způsobilé přivodit nezvratitelnou újmu na právech není. K tvrzenému porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud uvádí, že postup soudu I. stupně, který teprve po uplynutí 4 let od podání žaloby vyzýval stěžovatele k odstranění vad návrhu, rozhodně schvalovat nelze a s kritikou takové praxe je třeba souhlasit, v poměru k těmto výtkám stěžovatele však nelze přehlížet, že bylo především na něm samotném, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura se průtahům v řízení již dříve bránil prostředky, které mu zákon poskytoval, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatel tak však učinil teprve nyní v souvislosti s vydáním napadených rozhodnutí, aniž by petit jeho ústavní stížnosti, navazující na tvrzené porušení práv na projednání věci bez průtahů, odpovídal ust. , z čehož lze dovodit, že ústavní stížnost již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (nehledě k tomu, že stěžovatel má nyní od 1. července 2004 k dispozici i účinný prostředek nápravy proti případným dalším průtahům v řízení v ust. , ve znění pozdějších předpisů), a proto ani v této části nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako nepřípustnou [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2005