Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 6/05

Ústavní soud rozhodl JUDr. Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem, se sídlem Božetěchova 9, Olomouc, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 3. 1. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. . Přitom tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle , odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a 96 odst. 1 y a , 37 odst. 2 a 3, 40 odst. 3 y základních práva svobod.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může také zabývat věcně.

Jedním z principů řízení o ústavních stížnostech je princip minimalizace zásahů do stability rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tento princip je projeven ve stanovení lhůty, ve které je možné ústavní stížnost podat. Tato lhůta je podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), šedesátidenní a běží od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení zákona byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti oběma rozsudkům obecných soudů podal prostřednictvím svého právního zástupce podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ministru spravedlnosti. Tento podnět byl odmítnut z důvodů, které závisely na volním uvážení Ministerstva spravedlnosti. Oznámení o odmítnutí podnětu obdržel právní zástupce stěžovatele 8. 11. 2004. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti pokládá stěžovatel za zachovalou se zřetelem na stanovisko Ústavního soudu, č. , neboť podle jeho názoru lhůta plyne od doručení rozhodnutí ministra spravedlnosti o tom, že stížnost pro porušení zákona nebude podána. Opačný výklad by totiž znamenal utvrzení nerovného postavení mezi subjekty, u kterých ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podá oproti těm, kde rozhodne zamítavě, popř. nerovnosti mezi subjekty, které se rozhodnou podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona využít a které nikoliv, to ve vztahu k úvahám o podání ústavní stížnosti a to za situace, kdy přijetí rozhodnutí záleží na volním uvážení ministra spravedlnosti. Stěžovatel připomíná, že namítané vady rozhodnutí jsou především skutkového charakteru, a dovolání by bylo s největší pravděpodobnosti Nejvyšším soudem odmítnuto a odvolatel zavázán k úhradě nákladů řízení.

Ústavní stížnost stěžovatele je nutné v posuzovaném případě považovat za opožděně podanou. Argumentace stěžovatele, jíž dovozuje včasnost podání ústavní stížnosti, vychází z presumpce, že podnět ke stížnosti pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, a že ministr spravedlnosti (či Ministerstvo spravedlnosti) je orgánem oprávněným o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnout. Tak tomu však rozhodně není. V podmínkách českého trestního procesu lze za mimořádné opravné prostředky, tedy opravné prostředky směřující zásadně proti pravomocným rozhodnutím, jejichž podání je věcně i formálně omezeno, a o nichž rozhoduje nejvyšší soudní instance, považovat jednak dovolání podle § 265a a následujících zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), a stížnost pro porušení zákona podle § 266 a následujících

tr. ř. Obnovu řízení podle § 277 a následujících tr. ř. je nutné považovat za mimořádný opravný prostředek zcela jiné povahy, který s ohledem na shora uvedená ustanovení

§ 72 odst. 2 a 3, resp. § 75 odst. 1 zákona není pro posuzování této věci podstatný. Jak bylo uvedeno, rozhoduje o relevantních mimořádných opravných prostředcích Nejvyšší soud České republiky, a nelze je zaměňovat s jakýmikoliv podněty (ze strany kohokoliv vůči ministru spravedlnosti v případě stížnosti pro porušení zákona), případně pokyny (ze strany klienta obhájci v případě dovolání), které k nim směřují. Z ústavněprávního pohledu nemůže obstát výklad, který by rozsah mimořádných opravných prostředků a orgánů, které jsou oprávněny o nich rozhodnout, rozšířil nad zákonný rámec. Takový výklad ostatně nelze vyvodit ani ze stanoviska pléna Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., na který se stěžovatel odvolává. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že stížnost pro porušení zákona je ve výlučné pravomoci ministra spravedlnosti, coby orgánu veřejné moci, a že námitky stěžovatele mají být především skutkového charakteru. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby bezprostředně po obdržení rozsudku odvolacího soudu, podal proti němu, a případně i proti rozsudku soudu prvého stupně, ústavní stížnost.

Ze sdělení Krajského soudu v Brně Ustavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. , byl stěžovateli doručen

9. 3. 2004, a jeho obhájci 8. 3. 2004. Lhůta k podání ústavní stížnosti proto v posuzovaném případě marně uplynula v pondělí 10. 5. 2004.

Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to jako opožděně podaná, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2005

JUDr. Jiří Nykodým

soudce zpravodaj