Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 656/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Holman Business Partner, s.r.o., IČ 46354549, se sídlem Baarova 395/1, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. O. L., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2003, č.j. -77,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ministerstvo financí, sekce 051, Ústřední finanční a daňové ředitelství, odbor 18 - nepřímých daní (dále jen "MF") rozhodnutím ze dne 20. 6. 2002, č.j. , přezkoumalo odvolatelkou Holman Business Partner, v.o.s. (nyní Holman Business Partner, s.r.o.; dále jen "stěžovatelka") napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen "FŘ") ze dne 2. 2. 2001, č.j. 1286/01-130 a odvolání zamítlo. Citovaným rozhodnutím FŘ (poznámka: kterým bylo v rámci povoleného přezkumu změněno rozhodnutí FŘ o odvolání ze dne 11. 2. 1998, č.j. 975/130/1998) byly zrušeny nezákonné platební výměry Finančního úřadu v Dobříši (dále jen "FÚ") ze dne 19. 8. 1997, č.j. 16755/97/065970, č.j. 16756/97/065970 a č.j. 16757/97/065970.

Stěžovatelka následně podala správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, v níž se domáhala zrušení citovaného rozhodnutí žalovaného MF. Ve správní žalobě namítla především neplatnost rozhodnutí MF, jakož i neplatnost všech předcházejících rozhodnutí ve věci, porušení základních zásad daňového řízení a nesprávný procesní postup odvolacího orgánu, který rozhodoval jedním rozhodnutím ve věcech několika platebních výměrů. Stěžovatelka požadovala zrušení napadeného rozhodnutí MF ze dne 20. 6. 2002, č.j. , odstranění předchozích vad daňového řízení, a to včetně ověření neplatnosti rozhodnutí, která dle jejího názoru postrádala základní náležitosti. Protože souzená věc nebyla v řízení před Vrchním soudem skončena do 31. 12. 2002, byla dle ustanovení , (dále jen " ") postoupena Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "NSS") k dokončení řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního

NSS usnesením ze dne 7. 10. 2003, č.j. -77, správní žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

NSS v odůvodnění především poukázal na ustanovení , podle něhož, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. NSS následně konstatoval, že po přezkoumání správní žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo jednáno o veřejném subjektivním právu stěžovatelky; nejedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu ustanovení

NSS k tomuto závěru dospěl poté, co v souzené věci přezkoumal řízení před správními orgány a konstatoval, že meritorní rozhodnutí ve věci výše daně samotné (tzn. případné dodatečné platební výměry, jimiž by byla změněna stěžovatelkou přiznaná daňová povinnost v podaných daňových přiznáních za předmětná zdaňovací období roku 1996, která byla v souladu s ustanovením , o správě daní a poplatků, naposledy vyměřena), která by zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala stěžovatelčina práva nebo povinnosti, nebyla v daném okamžiku vydána. Rozhodnutí, osvědčení jejichž neplatnosti se žalobce dovolává, byla zrušena. Stěžovatelčina daňová povinnost za zdaňovací období srpen, září a říjen 1996 je v důsledku toho ve výši uvedené v jí předložených daňových přiznáních a do jejích práv tedy nebylo zasaženo. NSS poukázal konkrétně na to, že "pravomocné vyměření daně postupem podle zůstalo nedotčeno. V dalším sice bylo vyvoláno řízení, které v řadě postupů nebylo v souladu s procesními předpisy, avšak bylo ukončeno způsobem, jenž eliminoval veškeré právní dopady tohoto zvlášť vyvolaného řízení. Platební výměry vydané poté, kdy byla pravomocně vyměřena daň postupem dle ZSDP, byly zrušeny a žalobce (poznámka: stěžovatelka) se dostal do výchozí pozice před zahájením řízení ukončeného rozhodnutím, jehož zrušení se domáhá. Není proto důvod, aby soud řešil věc zůstávající již jen v abstraktní rovině". NSS, který ve smyslu ustanovení , resp. odst. 2 , neshledal dostatek žalobní legitimace na straně žalobkyně (stěžovatelky), proto nezbylo než správní žalobu podle ustanovení odmítnout.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2003, č.j. -77, napadla stěžovatelka ústavní stížností a jejím doplněním, v níž nejprve obsáhle a podrobně reprodukovala průběh řízení. Uvedla, že vydání napadeného usnesení NSS předcházela změna v osobě jejího zástupce, která byla oznámena NSS dne 16. 5. 2003; dále poukázala na to, že přípisem ze dne 2. 9. 2003 vyjádřila prostřednictvím svého zástupce nesouhlas s rozhodnutím ve věci bez jednání a současně oznámila změnu své právní formy, "a to i s obchodní firmou, pod kterou byla dříve zapsána v obchodním rejstříku (z Holman, v.o.s., na Holman Business Partner, s.r.o., s účinky ke dni 4. 11. 2002)".

Stěžovatelka má za to, že napadeným usnesením došlo k porušení jejího základního "práva na zákonnost" dle y ČR a d (dále jen " "), "práva na ochranu základních práv mocí soudní" dle y ČR a y, práva na spravedlivý proces dle y ve spojení s y a y ČR, právo rovnosti před zákonem dle y, právo rovného postavení účastníka řízení dle y, právo na právní pomoc dle y. Stěžovatelka současně tvrdí, že porušení práv není izolované a že porušení jednoho z nich se projevuje i v porušení práva jiného nebo práv jiných.

Stěžovatelka porušení práva na zákonnost spatřuje především v tom, že NSS "připustil, aby státní moc byla uplatňována mimo případy, meze a způsoby, které stanoví zákon" a "nezpůsobilými prostředky řeší věci jiné, než by řešit měl a podstatou věci se nezabývá". Stěžovatelka dále tvrdí, že "napadené usnesení umožnilo trvání neplatných rozhodnutí (paaktů), byť sám účastník řízení (Nejvyšší správní soud) dospěl k závěru, že v dané věci protiprávnosti (nezákonnosti) jsou". Z toho prý plyne závěr, že státní moc lze vykonávat v rozporu s y ČR a y.

Stěžovatelka dále namítá, že právo na soudní ochranu měl odpovídajícími prostředky ochránit právě NSS, který redukuje její veřejná subjektivní práva na práva hmotněprávní a pomíjí celý katalog práv v daňovém řízení. Právo na spravedlivý proces je dále porušeno i tím, že napadené usnesení bylo vydáno bez jednání, odmítnutím věcí se zabývat (nezabýváním se věci) a konečně i tím, že věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Právem plynoucím z y se měl zabývat již NSS.

Stěžovatelka současně tvrdí, že neměla rovné postavení, neboť došlo k zásadnímu omezení jejích práv jako účastníka řízení. Nemohla se před soudem vyjádřit (a to především s přihlédnutím k tomu, že se usnesení NSS "snaží zhojit nezhojitelné, a to přehlížení procesních práv stěžovatele"), NSS nerespektoval úkony jejího zástupce (ze dne 2. 9. 2003) před vydáním rozhodnutí a rozhodl bez nařízení jednání. Jejímu zástupci (daňovému poradci) bylo doručeno dne 18. 2. 2004 tak, že do napadeného usnesení byl tento zástupce vepsán a byl škrtnut údaj o předchozím zástupci JUDr. D. Š. Stěžovatelka se domnívá, že tímto postupem NSS bylo rozhodnuto dvěma rozhodnutími a NSS vytvořil z obou rozhodnutí paakt. Stěžovatelka se domnívá, že uvedeným postupem lze situaci s přihlédnutím k a odst. 5 postupovat pouze tehdy, lze-li opravu provést ve všech stejnopisech. Stěžovatelka se proto domnívá, že s ohledem na ustanovení i ve spojení s ustanovením mělo být vydáno opravné usnesení. To, že NSS o změně v osobě zástupce věděl, vyplývá mimo jiné z jeho přípisu ze dne 12. 8. 2003.

Stěžovatelka dále tvrdí, že v napadeném usnesení je uvedena "v daném čase obchodní firma neexistující osoby, a to Holman, v.o.s." a je tedy nejasné, kdo je adresátem napadeného usnesení a to právě z tohoto důvodu není usnesení přezkoumatelné.

Stěžovatelka konečně poukázala na to, že zákon o správě daní a poplatků je svou povahou kogentním předpisem a porušením jeho konkrétních ustanovení (§ , 32 odst. 2 a 3, postup podle má předcházet postupu podle , , 5, 6 a 7) došlo k porušení y.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2003, č.j. -77, zruší.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

V prvé řadě nelze přisvědčit stěžovatelčině argumentaci dovolávající se porušení a odst. 2 y, a y ČR, neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u NSS (a do 31. 12. 2002 u Vrchního soudu v Praze) domáhala. Sám správní soud se v souzené věci - jak vyplývá z obsahu spisu - přezkumem rozhodnutí MF dostatečně zabýval. Dle názoru Ústavního soudu NSS argumentoval přesvědčivě a plně dostál zákonným povinnostem. Ústavnímu soudu nezbývá než zdůraznit, že v řízení jež předcházelo řízení před NSS, bylo - důsledně vzato - rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky, neboť její daňová povinnost zůstala v té výši, jak ji sama v daňovém přiznání uvedla. NSS dostatečně jasně a přiléhavě vysvětlil dopad ustanovení na její právní postavení, k němuž Ústavní soud nemá, co by dodal. Argumentaci NSS (uváděnou v odůvodnění napadeného usnesení) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat, neboť je logická, přesvědčivá, srozumitelná a nevykazuje ani rysy svévole. Za této situace není možné akceptovat ani názor stěžovatelky, že státní moc byla vůči ní vykonávána v rozporu s y ČR stejně jako s y. NSS postupoval v intencích zákonné úpravy a nic na tom nemůže změnit ani poukaz stěžovatelky na některá ustanovení zákona o správě daní a poplatků a na jejich (nijak nekonkretizovaném) porušení.

Pokud stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces i tím, že napadené usnesení bylo vydáno bez jednání, Ústavní soud konstatuje, že v případě, kdy NSS odmítl návrh podle ustanovení (tj. z důvodu jeho nepřípustnosti), stalo se tak až poté, kdy zjistil nedostatek žalobní legitimace na straně žalobce ( , 2. ). Za této situace v řízení nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení , neboť skutečně nejde o rozhodování ve věci samé, jestliže NSS dovodil, že napadeným rozhodnutím nebylo jednáno o veřejném subjektivním právu žalobce. Na této skutečnosti tedy nemůže nic změnit ani stěžovatelčin nesouhlas s projednáním věci bez nařízeného jednání vyjádřený v dopise jejího daňového poradce ze dne 2. 9. 2003. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovatelčině námitce, že věc byla odmítnuta, aniž by se jí NSS zabýval, a že stěžovatelka neměla v řízení rovné postavení, neboť se nemohla před soudem vyjádřit. Ústavní soud dále z obsahu správních spisů a z obsahu soudního spisu zjistil, že v průběhu daňového řízení a řízení před soudem nedocházelo k zásadním průtahům ze strany orgánů veřejné moci; je třeba i připomenout, že stěžovatelka vícekrát měnila právní zástupce. Ústavní soud proto uzavírá tak, že k porušení a odst. 3, ani y nedošlo.

Ústavní soud dále usuzuje, že NSS nedostatek, spočívající v jeho omylu při označení stěžovatelčina právního zástupce, odstranil a opravené usnesení ze dne 7. 10. 2003, č.j. -77, zástupci stěžovatelky I. T. - jak vyplývá z obsahu soudního spisu (č.l.89) - dne 18. 2. 2004 doručil. Z této skutečnosti nelze, a to ani s odkazem na ustanovení § 54 odst. 4 s.ř.s, které se ostatně týká pouze opravy výroku, dovozovat, že uvedený postup NSS vedl k vydání dvou rozhodnutí. Ústavní soud konečně uzavírá s tím, že v usnesení NSS je stěžovatelka jako žalobkyně označena jako Holman Business Partner, s.r.o. (a pouze v závorce "původně Holman v.o.s."), z čehož nelze usuzovat na pochybnost o tom, kdo je adresátem napadeného usnesení a navíc dovozovat nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Tvrzení stěžovatelky se Ústavnímu soudu v dané souvislosti jeví jako účelové.

Je tedy zcela zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2005

JUDr. Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu