Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
48227.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 261/04
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti JUDr. F. M., zastoupeného JUDr. S. M., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 A 57/2002 -45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). V ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutím ministra vnitra propuštěn ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti, s čímž nesouhlasil, a toto rozhodnutí napadl správní žalobou u Vrchního soudu v Praze. Věc nebyla do 31. 12. 2002 ukončena, a proto byla v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení. Nejvyšší správní soud shora označeným usnesením stěžovatelovu žalobu odmítl z důvodu jejího opožděného podání s odkazem na ustanovení § 137 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. , o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen "služební zákon "). Stěžovatel má však za to, že žalobu podal včas, neboť lhůtu pro podání žaloby bylo třeba posuzovat podle ustanovení § 250b občanského soudního řádu (dva měsíce), a nikoliv podle služebního zákona (30 dnů), protože rozhodnutí napadené žalobou, není rozhodnutím výslovně uvedeným v ustanovení § 137 odst. 1 služebního zákona . Stěžovatel vytknul Nejvyššímu správnímu soudu nepřípustně rozšiřující interpretaci § 131 služebního zákona a poukázal na rozpor v jeho rozhodovací praxi (rozhodnutí ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 2 As 19/2003 ).
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 10. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 5 A, poukázal na ustanovení § 250b odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, ze kterého vyplývá, že zákonná lhůta, v níž se může fyzická nebo právnická osoba domáhat u soudu přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu činí dva měsíce od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003, lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle Nejvyššího správního soudu je takovým zákonem služební zákon , který v ustanovení § 137 odst. 2 stanoví, že návrh na přezkoumání rozhodnutí soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle § 132 , a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Ustanovení § 137 odst. 1 služebního zákona sice vyjmenovává rozhodnutí služebního funkcionáře, na jejichž přezkoumání může policista podat návrh (mezi takto vyjmenovaná rozhodnutí přitom nelze podřadit rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru), nestanoví však, že pouze tato, a nikoli jiná rozhodnutí jsou soudem přezkoumatelná. Ze znění tohoto ustanovení tak nelze v žádném případě dovodit, že by vylučovalo přezkum ostatních, zde nevyjmenovaných rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za to, že třicetidenní lhůtu je nutno vztáhnout k podání všech návrhů na přezkoumání rozhodnutí vydaných podle služebního zákona . Opačný výklad by vedl k absurdním situacím, kdy např. k podání návrhu na přezkum rozhodnutí o náhradě škody přesahující částku 5 000,- Kč [§ 134 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb. ] by muselo dojí ve třicetidenní lhůtě, zatímco k podání návrhu na přezkum rozhodnutí o náhradě škody nepřesahující 5 000,- Kč by mohlo dojít ve lhůtě dvou měsíců. Po zjištění, že žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 19. 3. 2002 a že třicetidenní lhůta k podání žaloby marně uplynula dnem 20. 4. 2002, Nejvyšší správní soud žalobu podanou k poštovní přepravě dne 13. 5. 2002 a Vrchnímu soudu v Praze doručenou dne 15. 5. 2002 odmítl. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že jeho závěry jsou souladné s konstantní judikaturou Vrchního soudu v Praze a odpovídají názoru Ústavního soudu vyjádřeného v usnesení
sp. zn. I. ÚS 124/02
ve věci skutkově prakticky srovnatelné. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 57/2002 , který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 15. 5. 2002 domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 8. 2001 č. 405/2001, vydané v prvním stupni, kterým byl podle ustanovení § 100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb. , o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, propuštěn dnem 18. 7. 1991 ze služebního poměru příslušníka SNB s tím, že jeho služební poměr končí dnem 31. 10. 1991, nenáleží mu odchodné, platové vyrovnání ani příspěvek za službu a náleží mu doplatek služebního příjmu za dobu od 26. 6. 1990 do 31. 10. 1991. Žalobou bylo napadeno i rozhodnutí ministra vnitra ze dne 15. 3. 2002 č. 67/2002, vydané ve druhém stupni, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí ministra vnitra vydané v prvním stupni.
Věc byla podle ustanovení § 132 s. ř. s. s. ř. s. postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. s. ř. s. (řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu), který ji ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako opožděnou podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. V odůvodnění rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 250b odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a § 72 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Nejvyšší správní soud vyložil, že žalobu bylo třeba podat ve třicetidenní lhůtě stanovené ve zvláštním zákoně, kterým je služební zákon . Nejvyšší správní soud připustil, že žalobou napadená rozhodnutí nelze podřadit pod ustanovení § 137 odst. 1 služebního zákona , které vyjmenovává rozhodnutí služebního funkcionáře, na jejichž přezkoumání může policista podat návrh, nestanoví však, že pouze tato, a nikoliv jiná rozhodnutí jsou soudem přezkoumatelná. Ze znění tohoto ustanovení tak nelze dovodit, že by vylučovalo přezkum ostatních, zde nevyjmenovaných, rozhodnutí a dle názoru soudu je tak třicetidenní lhůtu nutno vztáhnout k podání všech návrhů na přezkoumání rozhodnutí vydaných podle služebního zákona . Po zjištění, že třicetidenní lhůta k podání žaloby stěžovateli marně uplynula dnem 20. 4. 2002, Nejvyšší správní soud žalobu odmítl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel argumentuje porušením čl. 36 odst. 1 Listin y, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a namítá porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud takové pochybení neshledal. Stěžovatel měl možnost předložit svůj návrh soudu, resp. ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listin y se mohl obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, a tento soud by se jeho návrhem zabýval a rozhodl o něm, pokud by se stěžovatel svého práva domáhal stanoveným postupem. Stěžovatel však podal žalobu po lhůtě stanovené zákonem a možnost soudní kontroly správních rozhodnutí svým procesním postupem fakticky vyloučil.
K námitce spravedlivého procesu Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Postupuje-li obecný soud v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listin y, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. V daném případě je stěžovatelova námitka nepřípadná, neboť k projednání věci samé nedošlo pro nedostatek základní podmínky řízení, kterou je včasné podání žaloby.
Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními závěry Nejvyššího správního soudu týkající se interpretace a následné aplikace ustanovení § 137 služebního zákona na podanou správní žalobu. Ústavní soud však ve své dřívější rozhodovací praxi vyjádřil, že výklad správního soudu, podle kterého se třicetidenní lhůta k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí soudem, uvedená v § 137 odst. 1 služebního zákona , vztahuje jak na rozhodnutí výslovně uvedená v ustanovení § 137 odst. 1 tohoto zákona, tak na rozhodnutí v tomto ustanovení neuvedená, za ústavně konformní (srov. usnesení ze dne 22. 10. 2002,
sp. zn. I. ÚS 124/02
). Od tohoto závěru nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci. Námitka stěžovatele, že Nejvyšší správní soud rozhodl v jiné (srovnatelné) věci jinak, je pro rozhodování Ústavního soudu v projednávaném případě irelevantní. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezavršuje soustavu obecných soudů a není jim nadřízen. Do jejich rozhodovací činnosti může vstoupit jen v případě jejich extrémního pochybení, což se v daném případě, jak shora vyloženo, nestalo.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu