Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 628/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky COOP Centrum družstvo, se sídlem Praha 1, Na Poříčí 30, zastoupené JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem v Praze 10, Nad Olšinami 27, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2004, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních podmínek ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), brojila stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2003 ( -20) a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2004 ( -36) a tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v , , a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak je patrno z ústavní stížnosti a z obsahu připojených příloh, byla stěžovatelka v řízení zahájeném k její žalobě ze dne 27. května 1999, směřující proti Jednotě, spotřebnímu družstvu v Třešti, na zaplacení částky 9 455,- Kč s přísl., z titulu smluvní pokuty, vyzvána soudem I. stupně podle (po podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu) k doplnění žaloby vylíčením rozhodujících skutečností, které soud ve svém usnesení rozvedl. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka, přesvědčena o jeho přípustnosti, odvolání, v němž mimo jiné odmítla názor soudu, že nesplnila povinnost podle ust. vylíčit v žalobě rozhodující skutečnosti související s uplatňovaným nárokem a označit důkazy, dále mu vytkla nesprávné poučení o opravném prostředku. Odvolání stěžovatelky bylo pak shora označeným rozhodnutím vrchního soudu podle ust. odmítnuto s odkazem na ust. cit. zák., podle něhož proti usnesení, jímž byl účastník řízení vyzván, aby neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil, není odvolání přípustné.

Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů a postupu jejich vydání předcházejícímu směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která po rekapitulaci dosavadního vývoje věci - včetně rekapitulace obsahu svého odvolání, v němž však nesprávně a v rozporu se skutečností uváděla, že soud I. stupně v poučení o opravných prostředcích odkázal na ust. , ač je z jeho usnesení patrno, že soud v poučení zcela správně odkázal na ust. cit. předpisu - tvrdí, že soud poškodil její práva nejen tím, že od podání návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že v rozporu s a podmiňoval jednání ve věci samé, a tím i poskytnutí soudní ochrany stěžovatelce tak, že v rozporu s ust. d jí ukládal povinnosti nad rámec povinností zákonem stanovených. S odkazem na předmět sporu a příslušnou právní úpravu stěžovatelka totiž dovozuje, že svou povinnost ohledně vylíčení rozhodujících skutečností i povinnost důkazní, jak v ústavní stížnosti blíže rozvádí, splnila. Soudu I. stupně tak vytýká, že ji napadeným usnesením dostatečně konkrétně nepoučil. Odvolacímu soudu pak vytýká, že tento nejevil zájem zabývat se otázkou, do jaké míry tím byla porušena práva stěžovatelky. Obecný soud tak svou nečinností od roku 1999 způsobil průtahy řízení, a pokud po letech začal konat popsaným způsobem, naplnění stěžovatelčina práva na soudní ochranu maří, přičemž takový postup je typickým příkladem nesprávného výkonu justiční praxe, jehož důsledky dále rozvádí. Stěžovatelka proto navrhla, aby napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, Ústavní soud zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (k tomu srov. např. nález ve věci

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 78, Praha 1996). Napadené usnesení soudu I. stupně je usnesením procesní povahy, jímž se řízení ve věci nekončí, jde o usnesení, jímž je účastník řízení vyzýván k doplnění své žaloby podle , proti němuž není, jak výslovně stanoví ust. , odvolání přípustné. Pokud se tedy odvolací soud s odkazem na uvedené ustanovení odmítl v této fázi řízení námitkami stěžovatelky v jejím odvolání uvedenými věcně zabývat a odvolání jako nepřípustné odmítl, nelze v tomto jeho postupu - a to i při vědomí nepřiměřenosti délky doby, která uplynula od podání žaloby a vydání usnesení soudem I. stupně - spatřovat postup nezákonný, natož pak protiústavní.

Jak již Ústavní soud konstatoval ve srovnatelné věci (týchž účastníků řízení se týkající) ve svém usnesení ve věci

sp. zn.

a dalších, v daných souvislostech teprve rozhodnutí, jímž by byla žaloba ve smyslu ust. odmítnuta, je možno považovat za rozhodnutí, které by mohlo zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný a právě v takto vyvolaném odvolacím řízení odvolací soud zkoumá, zda předmětné podání lze skutečně hodnotit jako podání neúplné, nesrozumitelné či neurčité, a zda tedy postup soudu podle byl či nebyl namístě. Obecně je stěžovatelce třeba přisvědčit v tom, že při postupu dle uvedeného ustanovení poučení soudu o doplnění podání ve výzvě k tomu určené musí být dostatečně konkrétní, neboť v opačném případě výzva nemůže založit účinky stanovené ust. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ). Posuzovat z uvedeného pohledu výzvu soudu I. stupně, jakož i otázku, zda vůbec měla být vydána, však přísluší v prvé řadě obecnému soudu, a to v odvolacím řízení k odvolání podanému proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby podle

Ústavní soud tak sám, aniž tak dříve učinil soud odvolací, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti učinit nemůže. Ústavní soud proto v poměru k této části ústavní stížnosti uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení práv stěžovatelky, zaručených a návazně ani k porušení , či d nemohlo dojít, a to ani napadeným rozhodnutím soudu I. stupně, neboť toto rozhodnutí, s ohledem na již uvedené, způsobilé přivodit nezvratitelnou újmu na právech není. K tvrzenému porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud uvádí, že postup soudu I. stupně, který teprve po uplynutí 4 let od podání žaloby vyzýval stěžovatelku k odstranění vad návrhu, rozhodně schvalovat nelze a s kritikou takové praxe je třeba souhlasit, v poměru k těmto výtkám stěžovatelky však nelze přehlížet, že bylo především na ní samotné, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura se průtahům v řízení již dříve bránila prostředky, které jí zákon poskytoval, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak však učinila teprve nyní v souvislosti s vydáním napadených rozhodnutí, aniž by petit její ústavní stížnosti navazující na tvrzené porušení práv na projednání věci bez průtahů odpovídal ust. zákona o Ústavního soudu, z čehož lze dovodit, že ústavní stížnost již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (nehledě k tomu, že stěžovatelka má nyní od 1. července 2004 k dispozici i účinný prostředek nápravy proti případným dalším průtahům v řízení v ust. , ve znění pozdějších předpisů), a proto ani v této části nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2005