Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
46609.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 684/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené JUDr. V. N., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, čj. 26 Cdo 2277/2003 - 173, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2002, čj. 18 Co 609/2002 - 145, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 6. 2. 2002, čj. 6 C 111/2000 - 69, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS "), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále jen "Nejvyšší soud") Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelka popsala průběh řízení před obecnými soudy, v nichž vystupovala jako žalovaná ve sporu o neplatnost kupní smlouvy a vyklizení bytu a ve sporu o užívání bytu. Uvedla, že obecné soudy, v řízení o užívání bytu, nesprávně aplikovaly ustanovení § 3 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ "), které by mělo mít, jako základní obecné ustanovení, větší právní sílu než právo nájemního vztahu. Podle stěžovatelky nebyly dostatečně ověřeny vlastnické vztahy k bytu a situace v bytě samotném. Napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), rozhodnutí jsou vydaná v rozporu s ústavně stanoveným postupem a jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování. Tvrdí, že nebyl respektován obecně uznávaný výklad § 712 odst. 2 ObčZ o náhradním bytu, čímž došlo k porušení čl. 4 odst. 1 , čl. 4 odst. 4 a čl. 32 odst. 1 Listin y. Obecné soudy svými rozhodnutími porušily také právo na nedotknutelnost soukromí, zaručené čl. 7 Listin y, a právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listin y. K porušení ústavně zaručených práv mělo, podle stěžovatelky, dojít i v důkazním řízení.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 5. 1999, čj. 6 C 252/97 - 109, bylo stěžovatelce uloženo vyklidit byt ve Stříbře po zajištění náhradního bytu. Soud konstatoval, že obě účastnice, tj. žalobkyně (babička bývalého manžela stěžovatelky) jako nájemce bytu, stěžovatelka jako osoba s právem bydlení do zajištění náhradního bytu, mají právo byt užívat. Kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětnému bytu, uzavřenou mezi stěžovatelkou jako kupující a městem Stříbrem, označil soud za absolutně neplatnou.
Žalobkyně se v roce 2000 na okresní soud obrátila znovu se žalobou, podanou proti stěžovatelce, na umožnění vstupu do bytu, užívání bytu a povinnosti zdržet se zásahu do užívání bytu. Okresní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2002, čj. 6 C 111/2000 -69, žalobě vyhověl, uložil stěžovatelce umožnit žalobkyni vstup do bytu a určil způsob užívání bytu.
O odvolání stěžovatelky rozhodoval krajský soud, který napadený rozsudek okresního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 16. 12. 2002, čj. 18 Co 609/2002 - 145.
Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, čj. 26 Cdo 2277/2003 - 173. Nejvyšší soud se zabýval tím, zda na danou věc měla být aplikována ustanovení § 3 , § 4 a § 712 odst. 2 ObčZ . Podle Nejvyššího soudu právní předpisy výslovně neupravují způsob řešení střetu mezi právem stěžovatelky bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady a nájemním právem žalobkyně. Soudy obou stupňů tedy správně, ve smyslu § 853 ObčZ , aplikovaly ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší - § 702 ObčZ . Z ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ vyplývá, že odepřít ochranu žalobci lze teprve tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností případu dospět k závěru, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. V daném případě žalobkyně dosud své právo byt užívat nevykonává, nýbrž se domáhá možnosti tak činit. Žalobkyně má nejen právo, ale i povinnost byt užívat (§ 689 ObčZ ) a porušení této povinnosti může pronajímatel sankcionovat výpovědí z nájmu (§ 711 odst. 1 písm. h) ObčZ ).
Ústavní soud dospěl, po prostudování ústavní stížnosti a souvisejících podkladů, k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u. ÚS"), sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y (čl. 83 Ústav y ČR).
Stěžovatelka v podstatě polemizuje s interpretací ustanovení občanského zákoníku , která má zasahovat do jejích ústavně zaručených práv, s údajným nesprávným a nedostatečným zjištěním skutkového stavu a nerespektováním důkazních návrhů stěžovatelky obecnými soudy.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou interpretace obecného práva, tj. příslušných ustanovení občanského zákoníku . Ústavní soud se zabývá výkladem obecného práva při splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu
sp. zn. III. ÚS 74/02
[Sb. n. u. ÚS, sv. 28, nález č. 126, str. 85]. K interpretaci pojmu dobrých mravů se Ústavní soud vyslovil v několika svých rozhodnutích. Ústavní soud se zabýval zejména otázkou výkonu práva (především vlastnického) v rozporu s dobrými mravy (viz např. nález
sp. zn. II. ÚS 389/01
in Sb. n. u. ÚS, sv. 29, nález č. 25, str. 215). S přihlédnutím k uvedené judikatuře a k okolnostem projednávaného případu Ústavní soud konstatuje, že ve způsobu, jakým obecné soudy vyložily v dané věci ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ , neshledal Ústavní soud ústavně rozpornou interpretaci a aplikaci obecného práva.
K namítanému ústavně rozpornému výkladu § 712 odst. 2 ObčZ v napadeném řízení ani dojít nemohlo. Otázku náhradního bytu řešily obecné soudy v jiném, již dříve pravomocně skončeném řízení, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 252/97 . Rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 111/2000 , se práva stěžovatelky na náhradní byt, který jí byl přiznán rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 5. 1999, čj. 6 C 252/97 - 109, nijak nedotýkají.
Další námitku stěžovatelky představuje údajně ústavně nekonformně vedené důkazní řízení. Tvrzení stěžovatelky o tom, že obecné soudy vycházely pouze z tvrzení žalobkyně je zjevně zavádějící. Obecné soudy provedly řadu důkazů, své závěry řádně odůvodnily. K důkaznímu řízení u obecných soudů nižších stupňů se navíc velmi zevrubně vyslovil Nejvyšší soud, proti jehož argumentaci se nedá nic namítat. Důkazní řízení v projednávané věci nelze v žádném případě označit za protiústavní.
K porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky tedy v projednávaném případě nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu