Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 450/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elektrárny Turnov, spol. s r. o., se sídlem Praha 6, Evropská 44/515, zastoupené Mgr. J. Č., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, čj. - 34, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení d (dále jen ""). Podle ústavní stížnosti byla stěžovatelce dne 7. 2. 2001 uložena Českou inspekcí životního prostředí pokuta ve výši 3 000 000,-- Kč za nedovolené užívání povrchových vod, kterého se dopustila tím, že neoprávněně užívala energetického potenciálu řeky na své elektrárně bez platného povolení k nakládání s vodami. Dne 4. 9. 2001 podala stěžovatelka návrh na obnovu řízení o pokutě, ve kterém argumentovala tím, že disponuje vodním právem na základě vodoprávního výměru z roku 1949. Tento návrh byl Českou inspekcí životního prostředí zamítnut a její odvolání proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zamítnuto Ministerstvem životního prostředí ČR. Podle obou orgánů veřejné moci platnost oprávnění vyplývajícího z vodoprávního výměru z roku 1949 v mezidobí zanikla. Proti uvedenému rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Nejvyšší správní soud shora uvedeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu správnímu soudu celou řadu pochybení, zejména, že se nezabýval jedním z důkazů, které nově předložila (dopis tehdejšího provozovatele elektrárny z roku 1955, v němž bylo vodní oprávnění z roku 1949 přihlášeno k přezkoušení). Napadené rozhodnutí není, podle stěžovatelky, odůvodněno přesvědčivě a koherentně. Stěžovatelka dále zpochybňuje, zda rozhodnutí o pokutě ze dne 7. 2. 2001 vůbec nabylo právní moci. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je, podle stěžovatelky, hodnocení důkazů v extrémním nesouladu s provedeným důkazem.

Ústavní soud si vyžádal spis Nejvyššího správního soudu, sp. zn. , dále vyjádření Nejvyššího správního soudu a Ministerstva životního prostředí, jako účastníků řízení.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření reagoval na námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti, ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí.

Ministerstvo životního prostředí obsáhle vysvětlilo důvody svého rozhodnutí, ústavní stížnost je podle něj nedůvodná a navrhlo její zamítnutí.

Ze spisu sp. zn. Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se správní žalobou ze dne 4. 3. 2002 domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 5. 2. 2002, čj. 542/1001/17/01/47, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Liberec, ze dne 30. 10. 2001, čj. 10/OV/6216/01/GR. Tímto rozhodnutím Česká inspekce životního prostředí zamítla návrh stěžovatelky na obnovu řízení ve věci o uložení pokuty ve výši 3 000 000,-- Kč.

Správní žalobu stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, čj. - 34, s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala existenci podmínek pro obnovu řízení ve smyslu až e) , podle kterého byla věc posuzována.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka ve správní žalobě směšovala důvody protizákonnosti rozhodnutí, kterým byl zamítnut její návrh na obnovu řízení, a důvody protizákonnosti vlastního rozhodnutí o pokutě ze dne 7. 2. 2001, které ovšem předmětem správní žaloby nebylo a Nevyšší správní soud o něm tedy rozhodovat nemohl. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi relevantními argumenty stěžovatelky a podrobně vysvětlil podstatu právní úpravy obnovy řízení. V jeho rozhodnutí neshledal Ústavní soud nic protiústavního.

Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo dou ČR zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, str. 9 a násl.).

Skutečnost, že stěžovatelka v řízení před Nejvyšším správním soudem neuspěla, ještě neznamená oprávněnost její ústavní stížnosti. V přezkoumávané věci nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle y, její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2005

JUDr. Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení:

Naděžda Řeháčková