Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 288/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného Mgr. J. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2003, čj. -90, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001, čj. - 68, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 3. 2001, čj. - 55,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud").

Stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy. Tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V souladu s ustanovením , 4 byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že základní práva stěžovatele neporušil a odkázal na odůvodnění rozsudku.

Krajský soud v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí.

Okresní soud rovněž odkázal na závěry, které jsou obsaženy v jeho rozsudku.

Ze spisu sp. zn. Okresního soudu v Mladé Boleslavi bylo zjištěno, že stěžovatel podal proti žalovaným V. a K. V. určovací žalobu, kterou mělo být určeno, že otec stěžovatele, B. H., byl ke dni své smrti (2. 10. 1998) vlastníkem nemovitostí v petitu žaloby blíže označených. Jedná se o nemovitosti, které žalovaní nabyli od B. H. na základě kupní smlouvy ze dne 24. 10. 1994. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že jeho otec B. H. nebyl způsobilý k uzavření uvedené kupní smlouvy, protože rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 2. 1976, sp. zn. , byl zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 1. 1979, čj. - 102, byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena jen na způsobilost jednat s úřady a jinými orgány. Uvedená skutečnost měla podle stěžovatele za následek absolutní neplatnost uvedené kupní smlouvy. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 13. 11. 2000, čj. - 34.

Krajský soud usnesením ze dne 7. 2. 2001, čj. - 47, zrušil rozsudek okresního soudu pro nepřezkoumatelnost, protože okresní soud se v rámci řízení o určovací žalobě vůbec nezabýval otázkami naléhavého právního zájmu a aktivní legitimace. Okresní soud v dalším řízení opět žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, čj. - 55. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2001, čj. - 68, rozsudek okresního soudu ze dne 21. 3. 2001 potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že omezení způsobilosti B. H. k právním úkonům, jak je formulováno v rozsudku okresního soudu ze dne 24. 1. 1979, čj. - 102, nelze pokládat za omezení způsobilosti ve smyslu § 10 odst. 2 ObčZ. Tento rozsudek nelze tedy hodnotit jinak, než že jím byla otci stěžovatele vrácena způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.

Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 13. 3. 2003, čj. - 90. V důvodech rozsudku uvedl, že každým rozsudkem soudu, kterým dochází k omezení způsobilosti k právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k nimž účastník není způsobilý, se stanoví výslovně, jaké úkony účastník platně činit nemůže, ale současně implicitně a contrario, že účastník je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý. Z toho má logicky vyplývat, že ačkoli rozsudek okresního soudu ze dne 24. 1. 1979 nevyvolával právní účinky pro nedostatek oprávnění soudu omezit účastníka v jeho petičním právu nebo v jeho procesní způsobilosti ve vztahu k soudům a jiným státním orgánům, nebyl prost právních účinků, pokud šlo o způsobilost k právním úkonům ve výroku neuvedeným. Otec stěžovatele tak nabyl, na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 1. 1979, čj. - 102, plnou způsobilost k právním úkonům, i když se tak nestalo na základě formálně správného rozsudku.

Po zhodnocení shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y ČR).

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právním názorem obecných soudů v otázce právních účinků rozsudku o omezení způsobilosti k právním úkonům. Ústavní soud připomíná, že ani skutečnost, že obecné soudy se opřely o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález

sp. zn.

ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 281].

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi kvalifikoval mnoho případů, ve kterých shledal, že ústavně nekonformní interpretací obecného hmotného práva došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod fyzické nebo právnické osoby. Ústavní soud se za takové situace zabývá výkladem obecného práva jen při splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, str. 85]. V přezkoumávané věci Ústavní soud ústavně rozpornou interpretaci a aplikaci obecného práva neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na podrobné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2003, čj. - 90. V tom, jakým způsobem obecné soudy posoudily právní účinky rozsudku okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 1. 1979, čj. - 102, Ústavní soud nic ústavně nekonformního neshledal. K porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele tedy v projednávaném případě nedošlo.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2005

JUDr. Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu