Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 582/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. , a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení 36 odst. 1 a d (dále jen " ").

Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. , byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 4 zák. č. 140/191 Sb., trestní zákon, v platném znění (dále jen tr. z."), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. z. v trvání pěti let. Stěžovatel se proti uvedenému rozhodnutí odvolal. Vrchní soud v Praze, který měl o odvolání rozhodnout, nařídil na den 2. 6. 2004 veřejné zasedání. Dne 26. 5. 2004 byla soudu doručena žádost stěžovatele o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů. Vzhledem k neurčitosti lékařské zprávy, která byla k žádosti přiložena, požádal soud telefonicky lékaře o její upřesnění, na základě něhož dospěl k závěru, že žádost o odročení veřejného zasedání je přinejmenším předčasná, a proto jí nevyhověl. Obhájce stěžovatele o tom zpravil faxovou zprávou dne 27. 6. 2004 a upozornil jej, že pokud stěžovatel veřejné zasedání odvolacího soudu zmaří, bude jeho zdravotní stav přezkoumán znalcem z příslušného oboru. Pokud bude zjištěno, že se stěžovatel zasedání zúčastnit mohl, a jednal tedy způsobem předpokládaným ustanovením § 67 písm. a) zák. č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád, dále jen "tr. ř."), bude soud postupovat podle § 68 tr. ř. Stěžovatel na to reagoval "námitkou podjatosti" (návrhem na vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho věci) vůči předsedovi senátu JUDr. Miroslavu Pavrovskému. Uvedený návrh neshledal vrchní soud napadeným rozhodnutím za důvodný. Konstatoval, že důvody vyloučení soudce podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. mohou být jen výsledkem osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné. Stěžovatel však podjatost předsedy senátu dovozuje pouze z jeho reakce na nedostatečně podloženou žádost o odročení veřejného zasedání. Postup předsedy senátu pak soud shledal souladným ze zásadami koncentrace a rychlosti řízení i s trestním řádem a u. Stěžovatel tedy nebyl nucen ke vzdání se svých ústavně zaručených práv (účasti na veřejném zasedání). Byl pouze varován, že zjištěné podvodné jednání bude "sankcionováno". Vzhledem k tomu, že se předseda senátu JUDr. P. necítí být v dané věci podjatý pro poměr k projednávané věci, ke stěžovateli, ani k dalším osobám uvedeným v ustanovení tr. ř., a v úvahu nepřipadají ani skutečnosti uvedené v a odst. 3 tr. ř., vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že předseda senátu JUDr. Miroslav Pavrovský není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. .

Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel stížností k Nejvyššímu soudu ČR, který ji usnesením ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. , zamítl. V odůvodnění konstatoval, že v průběhu řízení nebylo ze strany JUDr. Pavrovského zjištěno nic, co by svědčilo o jeho podjatosti a vyloučení z dalších úkonů trestního řízení. Důvody, v nichž spatřuje podjatost soudce stěžovatel, nemohou samy o sobě vést ke zpochybnění jeho nestrannosti.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Stěžovatel podle svého tvrzení považuje podjatost především za psychickou kategorii. Její existenci lze posoudit především z učiněných projevů. Podmínka ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. byla naplněna, neboť podle stěžovatele lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce. Stěžovatel zdůrazňuje objektivní hledisko, jež je nutné vzít v úvahu při rozhodování. Nelze vycházet jen z pochybností o poměru soudců k projednávané věci, nebo osobám, jichž se úkon dotýká, ale je nutné zohlednit i hmotněprávní rozbor skutečností, které k uvedeným pochybnostem vedly. V projednávaném případě došlo ke konfliktu mezi předsedou senátu a navrhovatelem, který je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby o věci rozhodoval někdo jiný. Podjatost nutno spatřovat v tom, že soudce zjevně dezinterpretoval stanovisko ošetřujícího lékaře v neprospěch stěžovatele. Považoval-li omluvu stěžovatele a priori a bez dalšího za nedostatečnou a nevěrohodnou, jde o jasné vyjádření jeho postoje k osobě stěžovatele. Byl tak na něj činěn nepřípustný nátlak, aby se vzdal práva účasti na veřejném zasedání. Soud svým postupem upřednostnil zásadu koncentrace a rychlosti řízení před právem stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces. Zásada objektivnosti a nestrannosti řízení vylučuje, aby bylo komukoli byť jen naznačováno, že je podezírán z nevěrohodnosti v jakémkoliv směru. Pokud tedy v této snad okrajové záležitosti je vyslovena nedůvěra stěžovateli a je zpochybňována jeho zdravotní situace, nelze podle stěžovatele očekávat spravedlivé a nestranné posouzení věci. Přitom jakákoliv pochybnost o nestrannosti rozhodování je důvodem pro vyloučení soudce.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní soud v Praze se k návrhu nevyjádřil.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy y Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., jež bylo v projednávané věci aplikováno, je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR, dle něhož předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Miroslav Pavrovský není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, a v tomto případě zejména výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Se stěžovatelem lze jistě souhlasit, pokud jde o jím podávanou interpretaci ustanovení § 30 tr. ř. v tom směru, že se rozhodování o eventuálním vyloučení soudce z vykonávaní úkonů v trestním řízení musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, přičemž není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Popsaný náhled je totiž zcela v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu k projednávané problematice. Ústavní soud však též konstatoval, že k vyloučení soudce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo dalším osobám jmenovaným ustanovením § 30 odst. 1 tr. ř. dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. K takovému závěru v projednávaném případě zjevně nelze dospět. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí totiž především správně poznamenal, že v projednávaném případě vůbec neexistuje osobní vztah konkrétního soudce k osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné. Stěžovatel pouze zpochybňuje postup JUDr. Pavrovského v jeho věci, kterým mělo být zasaženo do jeho základních lidských práv. Pokud by se tak snad stalo, jsou stěžovateli dostupné jiné procesní prostředky k ochraně jeho práv, zejména opravné prostředky proti konečnému rozhodnutí ve věci. Takové případné pochybení však v projednávaném případě nezakládá pochybnost, že konkrétní soudce nemůže nestranně rozhodovat pro poměr k věci či osobám jmenovaným ustanovením § 30 tr. ř. Ústavní soud vzal přitom též v úvahu, že se námitkami stěžovatele náležitě zabývaly i Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR a v odůvodnění svých usnesení se s nimi řádně vypořádaly ( tr. ř.), a proto jim nelze pod aspektem ochrany ústavnosti ( y ČR) nic vytknout.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Neshledal proto žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková