Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 427/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. ledna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. P., zastoupené JUDr. Ing. J. T., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2004, č. j. - 82, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2003, č. j. - 50, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 5. 2003, č. j. - 27,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny její základní práva a svobody garantované a y ČR, d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše citovaným rozsudkem soudu nalézacího byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalovanému zaplacení částky 556 888,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 1. 9. 2001 do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud nalézací shledal, že žalovaný neporušil žádnou povinnost vyplývající mu ze závazkového vztahu založeného smlouvou o zprostředkování, a proto nebyla dána ani jeho odpovědnost za náhradu škody, kterou požadovala stěžovatelka.

Odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud II. stupně uvedl, že považuje skutkové i právní závěry soudu I. stupně za správné a dále se vyjádřil k námitkám stěžovatelky uplatněným v jejím odvolání.

Dovolání stěžovatelky bylo výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto, neboť nebylo shledáno přípustným dle

Stěžovatelka ve svém podání uvádí, že odůvodnění rozsudků soudů I. a II. stupně je zcela nepřesvědčivé, neboť se soudy vůbec nezabývaly projevem vůle a praxí, která se mezi smluvními stranami vyvinula. Namítá dále, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s předloženými důkazy, v jejich postupu lze spatřovat svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Rozhodnutí soudu dovolacího je dle stěžovatelky nepřezkoumatelné a odporuje ústavnímu pořádku ČR. Stěžovatelka má za to, že v záhlaví citovanými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem, navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Pokud stěžovatelka tvrdí, že výše citovanými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto její tvrzení neopodstatněným.

Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen v y, resp. Úmluvy nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelčiny námitky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním argumentace, která zazněla již v řízení před obecnými soudy, a jíž se tyto zabývaly. Samu okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelčiným tvrzením, však v žádném případě nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.

Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy zakotvující právo na spravedlivé soudní řízení. Ústavní soud zjistil, že soud nalézací vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, jak bylo detailně uvedeno v odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud pak řádně odůvodnil své rozhodnutí a vypořádal se s námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání. Stejně tak nelze přisvědčit dalším stěžovatelčiným námitkám ohledně absence odůvodnění v rozhodnutí soudu dovolacího, neboť ten zcela jasně (i když stručně) zhodnotil předchozí rozhodnutí ve věci jako správné a v souladu s hmotným právem, tedy tímto vyloučil dovolací důvod dle uplatněný stěžovatelkou.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelčině tvrzení o porušení ustanovení y ČR a y, resp. Úmluvy. Stěžovatelkou namítané porušení y ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než stěžovatelčin návrh dle ustanovení , mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2005

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu