Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 615/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele COOP Centrum družstvo, se sídlem Praha 1, Na Poříčí 30, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem se sídlem Praha 10, Nad Olšinami 27, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2003, čj. -20, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2004, čj. -37, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2004, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že Česká republika, zastoupená Krajským soudem v Brně, porušila neposkytnutím soudní ochrany bez zbytečných průtahů jeho právo zaručené a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a výzvou k doplnění žalobního návrhu ze dne 23. 6. 2003 porušila i jeho právo na spravedlivé projednání záležitosti přiznané Úmluvy.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. , bylo zjištěno, že krajský soud uložil usnesením ze dne 23. 6. 2003, čj. -20, stěžovateli (v usnesení označenému jako "žalobce") podle , aby ve lhůtě dvaceti dnů ode dne doručení usnesení doplnil svou žalobu ze dne 24. 5. 1999 vylíčením rozhodujících skutečností (podrobně rozvedených v usnesení). Zároveň ho poučil o následcích nesplnění výzvy obsažené v tomto usnesení a o nepřípustnosti odvolání. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 7. 2004, čj. -37 tak, že toto odvolání podle odmítl, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

Stěžovatel napadl obě uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení a tvrdí, že napadené usnesení ze dne 23. 6. 2003, jímž byl vyzván k doplnění žaloby, nasvědčuje pro neurčitost obsahu poučení ve vztahu ke stanoveným náležitostem žaloby. Má za to, že soud nesplnil povinnost řádně účastníka poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění návrhu provést. Zjevně pochybil také v tom, že ve svém rozhodnutí odkazoval na ustanovení § 202 odst. 1 písm. a), což nenapravil ani soud odvolací. Dle názoru stěžovatele poškodil soud jeho práva nejen tím, že od podání žalobního návrhu v r. 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že naopak v rozporu s ustanovením a podmiňoval jednání ve věci samé tak, že mu ukládal povinnosti nad rámec povinností uložených zákonem. S odkazem na předmět sporu a příslušnou právní úpravu totiž stěžovatel dovozuje, že svou povinnost ohledně vylíčení rozhodujících skutečností i povinnost důkazní splnil. Uvádí, že pokud ho soud prvního stupně konkrétně nepoučil, a naopak mu obecnou argumentací zjevně ukládá povinnosti nad rámec zákonné úpravy, a odvolací soud nejeví zájem zabývat se otázkou, do jaké míry jsou tím porušena stěžovatelova práva s ohledem na dobu, po kterou řízení probíhá, mu nezbývá, než věc řešit cestou ústavní stížnosti. Takový postup označuje za typický příklad nesprávného výkonu justiční praxe.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.

Krajský soud v Brně uvedl, že se neztotožňuje s právními závěry stěžovatele, které jsou mu známy i z dalších řízení, v nichž stěžovatel podal odvolání proti usnesení, jímž byl vyzván k odstranění vad žaloby, a to přes poučení dle . Tímto postupem si sám způsobil průtahy, neboť pokud by na výzvy soudu reagoval, mohlo být ve věci již rozhodnuto. Krajský soud upozornil na další konkrétní řízení, v nichž stěžovatel na zcela totožnou výzvu k odstranění vad žaloby reagoval a vyčerpávajícím způsobem rozhodující skutečnosti doplnil. V těchto věcech již bylo nařízeno jednání. Pouze na dokreslení situace dále uvedl, že v řízení, vedeném pod sp. zn. , soud rozhodl rozsudkem pouze na základě údajů uvedených v žalobě a žalobu zamítl. Tento rozsudek byl ovšem odvolacím soudem zrušen s tím, že tvrzení žalobce obsažená v žalobě jsou zcela nedostatečná, nekonkrétní a není jimi vymezen skutkový děj.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření upozornil na to, že stěžovatel byl krajským soudem řádně poučen dle . Jeho námitka, že věc nebyla projednána, a namísto toho mu byly ukládány povinnosti nad rámec vyžadovaný zákonem, nebyla v usnesení vrchního soudu brána v úvahu, neboť tento soud nezkoumal správnost napadeného usnesení právě proto, že proti němu není odvolání přípustné. Správnost usnesení by byla zkoumána až v případě projednání odvolání proti rozhodnutí, kterým by bylo řízení zastaveno pro vady žaloby. Vrchní soud proto nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.

Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží požadavek její subsidiarity. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v nutnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon jednotlivci k ochraně jeho práva poskytuje (, věta první před středníkem, , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně vychází z názoru, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení (srov.

). Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či vyzývá k doplnění či opravení podání, lze napadnout ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu práva, které je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně v dalším řízení zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.

V projednávaném případě stěžovatel svou ústavní stížností napadl usnesení, jímž byl podle vyzván k doplnění žaloby. Jde o dílčí procesní rozhodnutí, kterým se řízení nekončí a proti němuž není odvolání přípustné. Teprve usnesení, jímž by byla žaloba dle odmítnuta pro vady, které brání pokračování v řízení, je možno považovat za rozhodnutí, které by mohlo být na újmu práv stěžovatele. Proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný, takže odvolací soud by v případě podaného odvolání přezkoumal správnost napadeného usnesení, tj. zabýval by se tím, zda předmětnou žalobu lze skutečně posoudit jako podání neúplné, nesrozumitelné či neurčité, a zda tedy postup soudu prvního stupně podle byl či nebyl namístě.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutím, které nemají v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším řízení před obecnými soudy, Ústavnímu soudu nezbylo, než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti zbytečným průtahům v řízení, je třeba konstatovat, že Ústavní soud v minulosti nevyžadoval vyčerpání hierarchické stížnosti předsedovi soudu, neboť takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení. Novelou , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, provedenou , byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. 7. 2004 nový institut - návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu ( cit. zák.). Vzhledem k této snaze zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivní prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace, vzniklé průtahy v řízení považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání tohoto procesního prostředku (srov.

,

). Postupu dle ustanovení § 174a) zákona o soudech a soudcích ovšem stěžovatel nevyužil, což bylo ověřeno dotazem na příslušném oddělení stížností Krajského soudu v Brně. Nadto ani petit návrhu, navazující na tvrzené porušení práv na projednání věci bez průtahů, neodpovídá ustanovení .

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh nepřípustný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2005

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.

soudce zpravodaj

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková