Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 270/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. P. R. a M. R., obou zastoupených JUDr. J. H., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2004, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. , za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a MUDr. F. A. H. a Mgr. M. A. H., obou zastoupených JUDr. V. Ř., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech byla zamítnuta žaloba žalobců (stěžovatelů) na zrušení věcného břemene, zřízeného na pozemcích p. č. 452/2 a p. č. 448 v katastrálním území R., obec K., smlouvou ze dne 30. září 1994, zapsaného na LV 1009 pro katastrální území R., obec K., jemuž odpovídá právo chůze a jízdy vozidlem pro vlastníky a nájemce domu čp. 49 a pozemku p. č. 447. Soud prvního stupně neshledal, že by byly dány důvody pro zrušení věcného břemene. Dospěl k závěru, že ujednání ve smlouvě o zřízení věcného břemene je dostatečně určité. Stejně tak oprávnění žalovaných z tohoto věcného břemene je neustále využíváno.

K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Pokud žalobci argumentovali změnou poměrů, kterou spatřovali v tom, že důvod zřízení věcného břemene (zavážení tuhými palivy) odpadl v důsledku zavedení plynové přípojky, nemohlo toto tvrzení obstát, neboť plynová přípojka byla zbudována 30 let před zřízením věcného břemene. Rovněž neobstojí tvrzení žalobců o neurčitosti a tudíž absolutní neplatnosti zřízeného věcného břemene, jakož i argument spočívající v nemožnosti výkonu práva, vyplývajícího z věcného břemene. Tvrzení žalobců považoval i odvolací soud za účelová, neprokázaná a vedená snahou zbavit jejich pozemek zatížení věcným břemenem.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili přesvědčení, že napadenými rozsudky soudů obou stupňů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle d (dále jen ""). Uvedli, že právě v oblasti věcných břemen, jimiž je omezováno vlastnické právo, klade právní praxe velký důraz na jasnost, srozumitelnost a určitost právního úkonu. Stěžovatelé namítali, že náležitostmi právního úkonu se u smlouvy o zřízení věcného břemene nezabýval ani jeden z obecných soudů. Soudy obou stupňů řešily především problematiku změny poměrů a vzniku hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Přestože Okresní soud v Karlových Varech nařídil provedení znaleckého posudku, k jeho závěrům nepřihlédl a odvolací soud se jím vůbec nezabýval. Stěžovatelé uzavřeli, že soudy svým postupem zcela pominuly ochranu jejich vlastnického práva a věc posoudily z hlediska naprostého právního formalismu.

Okresní soud v Karlových Varech jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že provedl všechny navržené důkazy a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Odkázal přitom na obsah odůvodnění svého rozsudku. Smlouvu o zřízení věcného břemene považuje za dostatečně určitou a srozumitelnou a v řízení bylo prokázáno, že oprávnění žalovaných, vyplývající ze smlouvy o věcném břemeni, se nedostalo do hrubého nepoměru k věcnému břemeni.

Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření vyjádřil přesvědčení, že v řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, zakotvená v y. Při posuzování odůvodněnosti žaloby vycházel z předpokladů upravených v ustanovení (dále jen "obč. zák."). Zabýval se přitom i určitostí smlouvy o vzniku věcného břemene a zároveň hodnotil i znalecký posudek, který byl soudem prvního stupně proveden.

Vedlejší účastníci řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že rozsudky soudů obou stupňů nezasahují doě zaručených práv na ochranu vlastnictví podle y, neboť stěžovatelé při koupi nemovitosti věděli o existenci věcného břemene a samotné věcné břemeno bylo vymezeno určitě a srozumitelně pomocí geometrického plánu.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených vě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

K posouzení namítaných porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod na straně stěžovatelů si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně spis, vedený pod sp. zn. . Stěžovatelé namítali porušení práva na ochranu vlastnictví, zakotveného v y. Argumentace stěžovatelů byla ovšem v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Výklad hmotného práva je věcí obecných soudů, do které by mohl Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, pokud by šlo o výklad svévolný, tedy takový, který by byl ve zřejmém rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo který by byl extrémně formální a vedl by ke zřejmé nespravedlnosti. O takový případ se ovšem nejedná. Vlastní hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pouze na okraj tedy Ústavní soud podotýká, že závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, jsou správné a ústavně konformní.

Stěžovatelé dále namítali, že soudy neprovedly resp. nepřihlédly ke znaleckému posudku. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. Zde přitom Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, dle které v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález

sp. zn.

). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve věci stěžovatelů konkrétně znalecký posudek) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Není pravdou, že by soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem neprovedl (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž tak jasně a zřetelně vyložil, proč nepřihlédl k jeho závěrům (viz str. 8 citovaného rozsudku). Odvolací soud potom vycházel ze skutkových zjištění a z provedených důkazů (tedy i ze znaleckého posudku) soudu prvního stupně a dospěl ke shodným právním závěrům se soudem prvního stupně. Tvrzení stěžovatelů, že se soudy nezabývaly náležitostmi právního úkonu v případě smlouvy o zřízení věcného břemene se rovněž nezakládá na pravdě. Soudy obou stupňů a zejména pak soud odvolací se určitostí smlouvy zabýval a dospěl k závěru, že vymezení věcného břemene je dostatečně určité a srozumitelné. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zásadami zakotvenými v iě.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. ledna 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu