Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 457/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2005 v senátu složeném z předkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. B. M., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 12. 2004 brojil stěžovatel proti usnesením obecných soudů označeným v záhlaví.

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni (nyní v postavení vedlejší účastnice) částku 104.000 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 10% z této částky od 22. 12. 2000 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 31.505 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla snížena sazba úroku z prodlení, v ostatním byl rozsudek potvrzen.

Obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru, že - shrnuto - stěžovatel způsobil vedlejší účastnici škodu, neboť za trvání nájemního vztahu mezi nimi jí, jakožto nájemkyni, znemožnil užívání části pozemku p. č. 445/3, čímž způsobil ušlý zisk.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s tímto závěrem obecných soudů. Především argumentuje, že nebyla naplněna příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody. Dále uvádí, že se neztotožňuje s názorem soudu, který vychází pouze z tvrzení žalobkyně (vedlejší účastnice), a to že vybudováním stánků stěžovatelem na předmětném pozemku bylo bráněno vedlejší účastnici v užívání pozemku, rovněž podle stěžovatele nebyl předložen jediný důkaz než výpověď vedlejší účastnice prokazující, že prodejci, kteří měli na pozemku umístěné stánky a parkovali na něm, odmítali platit vedlejší účastnici z důvodu, že poplatek zaplatili stěžovateli. Podle stěžovatele tito prodejci přestali využívat plochu pozemku, který měla pronajatý žalobkyně, z důvodu, že "byla drahá", a začali proto využívat okolní pozemky. Rovněž stěžovatel nesouhlasí se způsobem určení vzniklé škody.

Ze všech těchto důvodů se domnívá, že v řízení nebylo postupováno objektivně a hodnocení důkazů bylo jednostranné. Stěžovatel proto tvrdí, že byl zkrácen na svých právech garantovaných článkem 36 odst. 2 d, a navrhuje, aby Ústavní soud nálezem oba napadené rozsudky zrušil.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před odvolacím soudem.

Ústavní stížnost stěžovatele spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, tedy především s otázkou hodnocení důkazů. Z odlišných závěrů, jež sám zastává, pak dovozuje zásah do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 d, byť výslovně odkazuje na právo uvedené v y, který však garantuje nikoliv fair proces, nýbrž soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

Ústavní soud se s ohledem na shora uvedený rozsah přezkumné činnosti proto zabýval toliko tím, zda se obecné soudy nedopustily v dané věci libovůle, tj. zda skutkový stav zjištěný soudy koresponduje s právními závěry a zda je jejich vzájemná koincidence soudy přesvědčivě zdůvodněna.

Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je evidentní, že obecné soudy se námitkami a tvrzeními stěžovatele zabývaly, provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, a to ve všech částech, jež stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování. Samotná polemika se závěry zastávanými obecnými soudy, které jsou v rozporu s názory stěžovatele, ještě sama o sobě nemůže znamenat porušení stěžovatelových základních práv.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ ].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2005 JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu