Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 105/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. K. zastoupeného Mgr. P.Š., advokátem proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. -81, a čj. - 79, rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2003, čj. - 36, a ze dne 28. 2. 2003, čj. - 32, rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 26. 3. 2002, č. 465/110/2001, a ze dne 14. 12. 2001, č. 6043/130/2001, dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Šumperku ze dne 24. 11. 1999, č. 93998/99/398921/6226, a ze dne 28. 6. 2001, č. 762339/01/398911/6226, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Dvěma včas podanými ústavními stížnostmi, vedenými u Ústavního soudu pod

sp. zn.

a

sp. zn.

, stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení a 2, d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

První ústavní stížnost, vedená pod

sp. zn.

, se týká rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. - 81, ze dne 18. 12. 2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. - 36, ze dne 28. 3. 2003, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě č. 465/110/2001, ze dne 26. 3. 2002, a dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Šumperku č. 93998/99/398921/6226, ze dne 24. 11. 1999. Finanční úřad v Šumperku provedl v roce 1999 u stěžovatele daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998. Poté dodatečným platebním výměrem, č. 93998/99/398921/6226, ze dne 24. 11. 1999, stanovil základ daně, vyměřil daň a nově stanovil celkovou daň z příjmů fyzických osob za rok 1998 poté, co vyloučil z daňově uznatelných výdajů stěžovatele částku 1 498 000,-- Kč, což byl, podle ústavní stížnosti, výdaj stěžovatele za zprostředkovatelské služby na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 11. 1996. Podle stěžovatele odůvodnění dodatečného platebního výměru obsahuje závažné nedostatky, které nebyly napraveny ani rozhodnutím odvolacího orgánu - Finančního ředitelství v Ostravě. Finanční ředitelství v Ostravě, podle stěžovatele, bez dalšího převzalo argumentaci Finančního úřadu v Šumperku, aniž se přesvědčilo o "aktuálním stavu, použitelnosti či přiléhavosti výsledků dokazování i právních následcích takové aplikace". Přes pozdější rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě zrušil, Finanční ředitelství v Ostravě odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru rozhodnutím, napadeným touto ústavní stížností, opět zamítlo z téměř identických důvodů jako v rozhodnutí prvním, které bylo Krajským soudem v Ostravě zrušeno. Stěžovatel ve své stížnosti obsáhle tvrdí, že mu byla odepřena možnost účasti na dokazování před finančními orgány. Jeho argumenty však byly odmítnuty novým, touto ústavní stížností napadeným, rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2003, stejně jako touto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu.

Druhá ústavní stížnost téhož stěžovatele, s první úzce související, vedená u Ústavního soudu pod

sp. zn.

, napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. - 79, ze dne 18. 12. 2003, rozsudek Krajského soudu v Ostravě čj. - 32, ze dne 28. 2. 2003, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě č. 6043/130/2001, ze dne 14. 12. 2001, a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Šumperku č. 762339/01/398911/6226, ze dne 28. 6. 2001. Stěžovatel vytýká uvedeným rozhodnutím řadu pochybení, zejména v procesní oblasti, při dokazování v řízení před finančními orgány. Současně poukázal na neúnosně dlouhou dobu daňového řízení (r. 1999 - r. 2003), kterou došlo k porušení y. Navíc, podle stěžovatele, Krajský soud v Ostravě o obdobných věcech rozhoduje různým způsobem.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2004, čj.

- 12, byla řízení o ústavních stížnostech, vedená pod

sp. zn.

a

, spojena ke společnému řízení pod

sp. zn.

. Ústavní soud vyšel ze skutečnosti, že stížnosti se týkají stejného stěžovatele, přičemž argumentace obou ústavních stížností je obdobná a obě věci spolu úzce souvisí.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 zákona Ústavním soudu byla vyžádána vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení.

Nejvyšší správní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Podstatou rozhodnutí čj. - 79 byla oprávněnost uplatnění odpočtu DPH stěžovatelem, na základě daňového dokladu, ve spojení se smlouvou o zprostředkování. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že samotným vystavením daňového dokladu byl splněn jen první předpoklad pro uplatnění daňově uznatelného výdaje, přičemž stěžovatel neprokázal, že k tomuto plnění skutečně došlo. Z obdobného důvodu rozhodl Nejvyšší správní soud shodně, tj. zamítavým rozsudkem pod čj. - 81. Podle Nejvyššího správního soudu jak správce daně, tak Krajský soud v Ostravě úplně a spolehlivě zjistily celkový skutkový stav věci a správně na tento skutkový stav aplikovaly relevantní právní předpisy.

Krajský soud v Ostravě navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel velmi detailně vytýká správci daně, tj. Finančnímu úřadu v Šumperku, stejně jako Finančnímu ředitelství v Ostravě, procesní pochybení, kterých se, podle jeho názoru, tyto orgány veřejné moci dopustily v daňovém řízení a která zůstala potvrzena i rozhodnutími správních soudů. Ústavní soud konstatuje, že ve zkoumané věci nebyly shledány důvody, které by umožnily Ústavnímu soudu rozhodnout zrušovacím nálezem. Nelze pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší ochrana procesního postupu, jehož údajné vady stěžovatel namítá. V této souvislosti lze poukázat na velmi detailní rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se vypořádal se všemi stěžovatelem tvrzenými vadami postupu daňových orgánů.

Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž, ex constitutione, k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky. Pokud jde o výklad obecného práva ve zmíněné oblasti, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , resp. v a násl. (dále jen "SŘS"). Při výkonu své pravomoci je i tento orgán veřejné moci povinen vždy interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva z pohledu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z y ČR. Ústavní soud uzavírá, že tomuto úkolu Nejvyšší správní soud v přezkoumávané věci plně dostál.

Stěžovatel zcela pomíjí, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo, na základě y, perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na jeho základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním či správním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo dou ČR zaručených základních práv a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a násl.).

Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že dané daňové řízení vskutku probíhalo po neúnosně dlouhou dobu (r. 1999 - r. 2003), ovšem i eventuální porušení y by nemohlo vést ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí, neboť zrušení rozhodnutí toliko pro porušení y by se míjelo se samotným smyslem základního práva z tohoto ustanovení vyplývajícího.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu