Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 549/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F. F., zastoupeného JUDr. R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2004, čj. - 89, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení shora označených rozhodnutí. Z jeho ústavní stížnosti a z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se žalobou, podanou u Městského soudu v Brně dne 28. 6. 1995, domáhal, aby Správě nemovitostí města Brna, s. p. v likvidaci (dále jen "Správa nemovitostí"), bylo uloženo uzavřít se stěžovatelem, jako žalobcem, dohodu o vydání nemovitostí. Během 2. světové války byl majetek původních vlastníků arizován jako židovský majetek. Restituční návrh ohledně tohoto majetku, podaný po válce podle zákona č. 128/1946 Sb., byl zamítnut, protože osoby, uplatňující restituční nárok, byly po 25. 2. 1948 považovány za státně nespolehlivé, jelikož se zdržovaly v cizině. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 6. 9. 2000, čj. - 62, bylo Správě nemovitostí uloženo uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí. Současně byl zamítnuta jeho žaloba na uzavření dohody o vydání druhé ideální poloviny uvedených nemovitostí. Městský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel je státním občanem České republiky, je synovcem původního vlastníka nemovitostí, který zemřel jako oběť rasové, protižidovské perzekuce. Spoluvlastnicí (z jedné poloviny) těchto nemovitostí byla také G. F., rovněž oběť protižidovské perzekuce. Městský soud s ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že v daném případě byla způsobena majetková křivda, jejímž předmětem byl židovský majetek, který byl původním vlastníkům za války odňat. Stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , a to jako dítě sourozence oprávněné osoby, jejíž věci přešly do vlastnictví státu. Naproti tomu není oprávněnou osobou i po druhé původní spoluvlastnici nemovitostí G. F.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. , rozsudek městského soudu potvrdil. Odvolací soud vycházel z toho, že podle zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v téhož zákona, jsou na jejím místě oprávněny osoby uvedené v Nelze proto pokládat stěžovatele za oprávněnou osobu po G. F., po níž mu nesvědčí žádné právo.

Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 30. 4. 2004, čj. - 89, dovolání stěžovatele zamítl.

Nejvyšší soud ČR odkázal na ustanovení , podle něhož je oprávněnou osobou podle tohoto zákona také osoba, jež splňuje podmínky stanovené v tohoto zákona a která v době přechodu věci na stát, podle , měla na ni nárok podle Dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v Podle ustanovení zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v , nebo osoba, která na věc uvedenou v měla nárok, uvedený v tomto ustanovení, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, c) dítě a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v , všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v , jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci a zemřel-li některý z nich, jeho děti; d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v , e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti.

Z obsahu ustanovení až 4 nepochybně vyplývá, že v tomto ustanovení jde o nárok oprávněných osob zde uvedených, vyplývající přímo z tohoto zákona.

Jen zemřela-li osoba oprávněná, podle ustanovení poté, co byl touto osobou uplatněn nárok, stávají se její nároky předmětem dědictví po ní a do jejích práv mohou další oprávněné osoby vstoupit jako dědicové oprávněné osoby. Nejvyšší soud ČR odkázal na svou judikaturu, která tuto otázku řešila, s tím, že odvolací soud rozhodl konformně s touto judikaturou.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s výkladem provedeným obecnými soudy. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud ČR ani krajský soud nevypořádaly s argumenty předloženými stěžovatelem, podle nichž měl být použit vedle i zákon č. 128/1946 Sb. Proto došlo, podle něj, k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V souladu s ustanovením , 4 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), bylo k ústavní stížnosti vyžádáno vyjádření Krajského soudu v Brně, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. a po jeho prostudování dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123). V tomto aspektu je jasně patrno, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice, a proto není úkolem Ústavního soudu závěry, učiněné obecnými soudy, jakkoliv přehodnocovat. Na výkladu podústavního práva se v kauze stěžovatele ostatně shodly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, včetně Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího. Z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá nárok stěžovatele na úspěch ve věci.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2004

JUDr. Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu