Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 78/04

Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti 1) B. F., 2) K. D., a 3) D. V.zastoupených JUDr. H. K., proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. srpna 2002 sp. zn. , Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2003 sp. zn. a Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. července 2004 sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli nejprve v záhlaví označená rozhodnutí soudů I. a II. stupně, posléze po vydání rozhodnutí o jimi podaném dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem i označené rozhodnutí tohoto soudu, všechna s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo, vyplývající z d (dále jen " ").

Jak patrno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. , který si Ústavní soud připojil, napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelů, jíž se tito domáhali určení (proti žalovaným Státnímu statku hl. m. Prahy v likvidaci a Pozemkovému fondu České republiky), že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ust. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), k uplatnění nároku podle cit. zák. k vydání věci a to pozemku v k. ú Březiněves "který je označen v přídělové ě z 28. prosince 1949 na prvním řádku tabulky na třetí straně přídělové y parcelním číslem 65/45 o rozloze 0,9540 ha jako role". Soud I. stupně po provedení obsáhlého dokazování žalobu stěžovatelů zamítl s podrobným rozvedením skutkových zjištění i závěrů právních z nich vyvozených. Odvolací soud pak rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil rovněž s podrobným zdůvodněním svých závěrů. Dovolací soud dovolání stěžovatelů podané proti rozhodnutí odvolacího soudu shledal přípustným, zamítl je však jako nedůvodné. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, vycházel ze skutkového stavu, že v rámci přídělového řízení, jež se týkalo původního pozemku č. 65 v Březiněvsi, došlo k jeho rozdělení na více pozemků, přičemž se původně počítalo i s vytvořením pozemku č. 65/45, a tomu odpovídající díl původního pozemku užívali právní předchůdci stěžovatelů od 1. října 1948 do 30. září 1949. Ještě před tím však došlo k jinému dělení pozemku v geometrických podkladech, v nichž pozemek č. 65/45 vytvořen nebyl. Dne 28. prosince 1949 byly ve prospěch právních předchůdců stěžovatelů vydány dvě přídělové y, jedna na pozemek 65/33, s nímž geometrický plán počítal, a jedna na neexistující pozemek č. 65/45. Následně došlo k zaknihování nových, rozdělením vzniklých, pozemků dle geometrických plánů, pozemek č. 65/45 v pozemkové knize vyznačen nebyl a právním předchůdcům stěžovatelů bylo zapsáno vlastnictví pouze k pozemku č. 65/33. Dovolací soud přisvědčil názoru stěžovatelů, že od roku 1951 již vlastnické právo vznikalo na základě právního úkonu, bez ohledu na to, zda došlo k jeho zápisu do pozemkové knihy, avšak jak dále v odůvodnění uvedl, v souvislosti s dalšími skutečnostmi hodnotil účinnost přídělové y týkající se pozemku č. 65/45 v Březiněvsi, tj. zda vůbec byla právním úkonem, který mohl mít za následek vznik vlastnického práva. V tomto směru shledal, že závěry odvolacího soudu jsou správné, protože o převodu vlastnictví (přídělová ) mohla založit vlastnické právo jen v případě, že věc, které se týká, skutečně existovala. Ze skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy I. a II. stupně, však vyplynulo, že v době vydání přídělové y pozemek č. 65/45 neexistoval a nelze tak podle dovolacího soudu než uzavřít, že , kterou byl přidělen neexistující pozemek, byla tzv. paaktem, který nemohl vlastnické právo v důsledku přídělu založit. Rovněž právní závěry odvolacího soudu, týkající se možnosti aplikovat ust. zákona o půdě, jsou podle dovolacího soudu správné, neboť jak uvedl, toto ustanovení lze použít jen v případě, kdy byl zjištěn nárok oprávněných osob na vydání nemovitosti, a tu nelze vydat, což v daném případě splněno není, protože stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami ve vztahu k fiktivnímu pozemku, jenž do vlastnictví jejich právních předchůdců nepřešel.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, v níž tito - obdobně jak to činili ve svých opravných prostředcích - v podstatě dávají najevo nesouhlas se zhodnocením provedeného dokazování, poukazují na důkazy, které podle jejich názoru nasvědčují přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na jejich právní předchůdce, mají zato, že všemi soudy bylo nepřípustně preferováno vlastnické právo státu před jejich zákonným zájmem mimo jiné i tím, že nepřímé důkazy byly hodnoceny vždy zcela jednostranně ve prospěch státu, konkrétně pak poukazují na porušení ust. obč. zák. a zákona o půdě, z čehož dovozují porušení článku 11 y a navrhují zrušení všech shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisů Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. , a spisu Pozemkového úřadu Magistrátu hl. města Prahy zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu, to samozřejmě za předpokladu, že obecné soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté y (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

a další). Kromě toho také Ústavní soud dal ve své judikatuře najevo, že z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ). a, jestliže obecné soudy respektují kautely dané ust. , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (usnesení

sp. zn.

). Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc.

V dané věci, v níž se stěžovatelé nejprve u Pozemkového úřadu a posléze u soudu domáhali ve smyslu ust. § 4a zákona o půdě určení, že jsou oprávněnými osobami k uplatnění nároku na vydání věci, provedly obecné soudy obsáhlé dokazovaní zaměřené na zjištění, zda v tomto případě jsou naplněny podmínky uvedeného ustanovení. Ve způsobu provádění řady důkazů žádná pochybení zjištěna nebyla a pokud jde o způsob jejich zhodnocení, ten odpovídá požadavkům ust. Obecné soudy také řádně a vyčerpávajícím způsobem své úvahy vedoucí ke skutkovým závěrům, z nichž pak vyvodily závěry právní, rozvedly a svá rozhodnutí dostatečným způsobem, který Ústavní soud považuje za ústavně konformní, zdůvodnily. Pokud tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky, v zásadě uplatňované již v opravných prostředcích, staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu, jak plyne ze shora uvedeného, zjevně nepřísluší.

Ústavní soud tak uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení práva na soudní ochranu, tak jak je zaručováno a násl. y, přitom pouze za předpokladu zjištění porušení tohoto práva by bylo možno uvažovat o stěžovateli tvrzeném porušení práva vlastnického. Nic takového však Ústavní soud v dané věci neshledal, a proto ústavní stížnost stěžovatelů podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 22. prosince 2004