Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 17/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: W. H. Y., zastoupeného JUDr. J. S., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. - 53, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že se u městského soudu domáhal přezkumu rozhodnutí Policie ČR o prodloužení platnosti víza k pobytu. Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, podle kterého rozhodnutí o neprodloužení víza je vyloučeno ze soudního přezkumu. Výklad pojmu "rozhodnutí o prodloužení víza" považuje stěžovatel za extenzivní, nemající oporu v zákoně. Stěžovatel uvedl důvody, které mají prokázat, že "řízení o udělení víza" a "řízení o prodloužení víza" mají odlišnou povahu. Napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele zaručené d (dále jen ""), protože žaloba byla odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení a nebyla tedy přezkoumána. Správní rozhodnutí nemají podle stěžovatele oporu v zákoně a jediný prostředek, jak se domoci ochrany svých práv v řízení před soudem, mu byl znemožněn. Stěžovateli bylo také upřeno právo na soudní ochranu zaručené y.

V souladu s ust. , 4 byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší správní soud sdělil, že řízení o udělování víza i řízení o prodloužení doby jeho platnosti jsou řízení podobná a nacházejí se v obdobném právním režimu. Ustanovení je třeba chápat jako normu, která stanoví nenárokovost jak na udělování víza, tak na prodlužování doby jeho platnosti, řízení o prodloužení je pouze určitým podtypem řízení o udělení víza. Takový postup není podle soudu v rozporu s y, protože napadené rozhodnutí správního orgánu je ze soudního přezkumu vyloučeno zvláštním zákonem, jak na to pamatuje věta prvá y a nejedná se o přezkum rozhodnutí, týkajícího se základních práv a svobod podley. Na stěžovatele se podle y vztahují všechna práva zakotvená vě, kromě těch, která jsou adresována pouze státním občanům, právo na svobodný vstup na území ČR a na ochranu proti nucenému opuštění republiky však přísluší pouze občanům ČR (y).

Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatel podal u městského soudu žalobu proti rozhodnutí Policie ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 2. 12. 2002, čj. SCPP-14-217/PH-XIII-c-2002, kterým byla zamítnuta jeho žádost o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. Městský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. . V odůvodnění konstatoval, že žaloba je nepřípustná, protože napadené rozhodnutí správního orgánu je zvláštním zákonem vyloučeno ze soudního přezkumu.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2003, čj. - 53, odmítl kasační stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení městského soudu jako nedůvodnou. Za použití zejména systematického výkladu podrobně rozvedl, proč není dán právní nárok na vyhovění žádosti o prodloužení víza.

Návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y ČR).

V projednávaném případě je nutno zodpovědět otázku, zda rozhodnutí o neprodloužení víza je vyloučeno ze soudního přezkumu a zda takové vyloučení je zásahem do stěžovatelem uváděných základních práv nebo svobod.

Podle ustanovení y má každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné moci, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak. Z takové pravomoci soudu nesmí být ovšem vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod podley.

V daném případě je tedy rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces ( věta prváy). Neexistuje-li subjektivní právo v rovině obecného práva a nelze-li takové právo dovodit ze základního práva, tím méně se lze v takovém případě domáhat ochrany procesního základního práva ( věta druháy).

Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, nález č. 19, str. 327]). Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže požívat ústavněprávní ochrany. Jinými slovy, stěžovatel v daném případě není nositelem žádného základního práva, jehož obsahem by bylo právo svobodně setrvávat na území ČR. Postavení stěžovatele je v daném případě plně v pravomoci příslušných orgánů veřejné moci v České republice.

Ústavní soud má zato, že tato ústavněprávní úvaha se promítla i do argumentace, která je obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle níž neexistuje právní nárok stěžovatele na prodloužení víza. Nejvyšší správní soud konstatoval, že řízení o prodloužení víza je podtypem řízení o udělení víza, takže se i na něj vztahuje Právě z tohoto důvodu bylo nutno žalobu proti rozhodnutí, jehož obsahem je zamítnutí žádosti o prodloužení víza, podle , odmítnout. Konečně i v rovině práva ústavního poukázal Nejvyšší správní soud na to, že na stěžovatele se sice vztahuje dikce y, nicméně toto ustanovení garantuje "doplňkové" právo, jež de facto není právem samým o sobě, ale má normativní význam pouze ve vztahu s jinými ústavně zaručenými právy. V této souvislosti správně připomněl, že žádné z práv vě uvedených nezakládá nárok stěžovatele na pobyt na území České republiky, protože takové právo je dáno pouze občanům ČR (y). Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje a je věcí suverénního státu, zda a za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Na udělení víza není, podle výslovného znění zákona, právní nárok ( ).

Pokud tedy stěžovatel není ve výše uvedeném smyslu nositelem základního práva, nelze mu ani přisvědčit v tom, že by Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované y.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu