Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 511/04

Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P. zastoupené JUDr. Z. Č., advokátkou proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

, , odst. 6 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ], napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2004

( -261) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo domáhat se ochrany stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu ( d).

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že obecné soudy (nalézací a odvolací soud) nehodnotily evidenční listy z pohledu § 44 odst. 2 obč. zák. a došlo tak ke stejné chybě, jakou učinily při hodnocení samotné nájemní smlouvy, když tvrdily, že ji lze měnit ústně. Tím, že Nejvyšší soud ČR odkázal na své předchozí rozhodnutí a věcí se nezabýval, znemožnil stěžovatelce domoci se stanoveným postupem svého práva a spravedlnosti, jež jí byly již jednou přiznány v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR čj. -64. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2004 ( -261) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2003 ( -222), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2003 ( -194), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o vyklizení dřevníku do 3 dnů od zajištění přiměřené náhrady. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalovaní mají právní titul k užívání dřevníku, když byla ohledně tohoto dřevníku jako příslušenství bytu písemně změněna nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 5. 1. 1992. V napadeném usnesení Nejvyšší soud ČR konstatoval, že ve svém rozsudku ze dne 28. února 2002 ( -64) již v této věci připustil dovolání podle , odst. 3 , a otázky, kterým přiznal zásadní právní význam, také v rozhodnutí vyřešil. Jednou z nich byla i písemná forma změny nájemní smlouvy ohledně bytu, včetně příslušenství. Dovolací soud nevyloučil, že nájemní smlouva mohla být změněna i oboustranně podepsaným evidenčním listem o výpočtu nájemného s tím, že platnost nájmu ve vztahu k takto vymezenému prostoru je dána dobou platnosti evidenčního listu. Po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu se pak soud prvního stupně i soud odvolací řídily právním názorem dovolacího soudu a prováděly dokazování v intencích jeho pokynů. Jejich právní závěr zněl, že účastníci po 5. 1. 1992 (kdy mezi nimi byla platně uzavřena nájemní smlouva v písemné formě) písemně projevili vůli tak, že stěžovatelka jako pronajímatel přenechala žalovaným jako nájemcům k užívání předmětný dřevník za sjednané nájemné a žalovaní jako nájemci dřevník užívali a nájemné za něj platili. Evidenční list z 1. 5. 2001, podepsaný oběma stranami, v době rozhodování soudu dosud platil a je poslední písemnou změnou nájemní smlouvy, zakládající právo žalovaných dřevník užívat. Právní otázka nastolená stěžovatelkou byla tak již vyřešena v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu a v průběhu dalšího řízení nižší instance ze zjištěných skutkových závěrů vyvodily právní závěry ve shodě s tímto rozhodnutím.

Přípustnost dovolání dle , tvrzená stěžovatelkou, proto dovolacím soudem shledána nebyla a dovolání bylo odmítnuto napadeným usnesením dovolacího soudu jako nepřípustné [ , věta první, ].

Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva domáhat se ochrany stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu ( d), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR v něm, v souladu se zásadami , posoudil nepřípustnost dovolání dle a a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelky posouzeno jako nepřípustné, a v souladu se zákonem se přiměřeně vypořádal i s tvrzeními stěžovatelky vznesenými v dovolání ( , ); pod aspektem ochrany ústavnosti ( y ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení d proto ve věci nedošlo.

Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

( -261), jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud odmítl [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2004