Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 582/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti F. V., zastoupeného JUDr. P. T., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2003, č. j. - 361, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2002, č. j. - 341, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 10. 2001, č. j. - 315, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu ustanovení y ČR a , a d (dále jen "").

Výše citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 již podruhé zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po žalovaných (vedlejší účastníci manželé C.), aby vyklidili a vyklizené mu předali v rozsudku specifikované nemovitosti. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud rozsudek soudu nalézacího v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil a změnil pouze výrok o výši nákladů řízení.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele jako nepřípustné dle odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva, především jeho právo na soudní ochranu dle a Listiny, v souvislosti s tím bylo zasaženo i do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku dle y. Ve svém podání stěžovatel především namítá, že nalézací ani odvolací soud neprovedly jím navržené důkazy, čímž došlo nejen k porušení y ale i y ČR. Dále namítá, že obecné soudy nepřihlédly k nulitě správního aktu, kterým došlo ke změně charakteru nemovitosti, která byla předmětem žaloby. Další jeho argumenty se týkají otázky vydržení předmětných nemovitostí a také otázky dobré víry tehdejší nabyvatelů. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR.

Předsedkyně senátu soudu nalézacího ve svém vyjádření odkázala zcela na obsah spisu sp. zn. .

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření uvedla, že v řízení před odvolacím soudem nebylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, neboť v obsazení senátu rozhodujícím ve věci došlo ke změně dle rozvrhu práce z důvodu onemocnění předsedkyně senátu JUDr. P. Bylo tak postupováno v souladu s se zřetelem k

Předseda senátu dovolacího soudu zaslal Ústavnímu soudu záznam z jednání senátu rozhodujícího o dovolání stěžovatele, který je součástí spisu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , z něhož vyplývá, proč dovolání bylo posouzeno jako nepřípustné.

Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podání dle .

Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.

V projednávaném případě bylo dovolání posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. Jelikož mezi obsahem ústavní stížnosti a jejím petitem existoval rozpor, pro který nebylo jasné, která rozhodnutí stěžovatel napadá, vyzval Ústavní soud dle stěžovatele, aby tuto vadu podání odstranil. Stěžovatel svým přípisem ze dne 5. 11. 2004 odstranil tak, že v petitu ústavní stížnosti výslovně zmínil i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, Ústavní soud neshledal jeho tvrzení opodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Námitky stěžovatele, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o porušení ustanovení y, jsou v podstatě opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Samu okolnost, že obecné soudy jeho argumentaci nepřisvědčily, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.

K námitce stěžovatele týkající se otázky hodnocení důkazů, resp. jejich připuštění, Ústavní soud dodává, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. . Ústavní soud dále připomíná, že soudy dley ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě pátéy. Soudy nalézací a odvolací vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, jak vyplývá i z odůvodnění jejich rozhodnutí. Ústavní soud tedy neshledal v postupu obecných soudů stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv garantovaných y Stejně tak nebylo shledáno porušení y, jak plyne z vyjádření předsedkyně senátu odvolacího soudu i z protokolu o jednání ze dne 13. 6. 2002.

K tomu dále Ústavní soud dodává, vědom si odlišnosti daného případu a restitučních sporů, že je třeba přihlédnout i k tomu, že zásadní otázkou sporu byla namítnutá absolutní neplatnost kupní smlouvy z roku 1966. Časovou dimenzi této námitky (vznesené až téměř po třiceti letech) je nutné mít na zřeteli při jejím posouzení vzhledem k zachování ústavního principu právní jistoty. Institut absolutní neplatnosti byl zakotven v již v roce 1964 a odráží tehdejší pojetí práva i společenské vztahy. V současné době je nezbytné tyto "přežívající právní instituty" poměřovat pohledem k principu demokratického právního státu (y ČR), resp.z něj vyplývajícího subprincipu právní jistoty. Občanské právo tak již nepředstavuje pouhý souhrn právních ustanovení, kterými je limitováno jednání jednotlivců, nýbrž je dynamickým celkem, do něhož prozařují ústavní principy, v jejichž duchu je třeba tato ustanovení vykládat.

Ohledně rozhodnutí dovolacího soudu uvádí Ústavní soud následující. Ústavní soud nepřehlédl význam nálezu ze dne 11. 2. 2004,

sp. zn.

(publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 ), kterým došlo ke zrušení ustanovení , jenž zakotvovalo možnost neodůvodňovat rozhodnutí, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání dle Ústavní soud, přestože dovolací soud přehlédl neústavnost aplikovaného ustanovení , nepřistoupil ke zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť by takové zrušení za situace, kdy nebyl shledán zásah do základních práv stěžovatele v řízení před soudy I. a II. stupně, bylo výrazem pouhého právního formalismu a de facto neefektivní, resp. neznamenalo by v důsledku změnu oproti současnému stavu.

Ústavní soud dále neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do stěžovatelova práva na ochranu jeho vlastnictví, neboť dle judikatury Ústavního soudu náleží ochrana až vlastnictví konstituovanému.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu