Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 569/04

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupené JUDr. Z. J., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2004, č. j. -81, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2002, č. j. -59, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2002, č. j. -59, kterým byla zamítnuta její žaloba na ochranu osobnosti, kterou se po vedlejší účastnici řízení domáhala zaslání dvou omluvných dopisů a zaplacení částky Kč 150.000, jako nemajetkové újmy. Zároveň se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2004, č. j. -81, kterým byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvého stupně. Uvedenými rozsudky mělo dojít k porušení základních práv stěžovatelky podle , a 36 odst. 1 d (dále jen " ").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla rozhodnutím Policie České republiky, městského ředitelství v Brně, dopravního inspektorátu, ze dne 13. 3. 1997 uznána vinnou z přestupku. Měla se jej dopustit tím, že 25. 10. 1996 při předjíždění osobního automobilu řízeného vedlejší účastnicí vozidlo poškodila, z místa nehody odjela a byla vypátrána až dalším šetřením Policie České republiky. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí, neboť neodpovídá v řízení provedeným důkazům, a tvrzení vedlejší účastnice považuje za účelové s cílem dosáhnout pojistného plnění. Přestože žaloba stěžovatelky proti uvedenému správnímu rozhodnutí byla Městským soudem v Brně zamítnuta, cítí se být dotčena na své cti. Veřejnost mohla při projednávání věci z tvrzení vedlejší účastnice dospět k závěru, že stěžovatelka je bezohlednou řidičkou, jež měla z místa nehody ujet. Stěžovatelka se však uvedeného přestupku vůbec nedopustila, a cílem řízení nebylo objasnění dopravní nehody, ale potrestání stěžovatelky. Proto se domáhala ochrany osobnosti. V řízení završeném rozsudky, které nyní napadá ústavní stížností, obecné soudy vzaly podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vinu stěžovatelky ze spáchání předmětného přestupku za prokázánu, a na tomto základě nepřiznaly žalobě stěžovatelky důvodnost. Podle stěžovatelky však otázka viny ze spáchání přestupku nesouvisí se zásahem do osobnostních práv tak, jak ho v žalobě vymezila.

Ústavní soud především konstatuje, že se již jednou zabýval předmětným přestupkovým řízením proti stěžovatelce, jakož i na něj navazujícím soudním přezkumem. Usnesením ze dne 25. 8. 2000,

sp. zn.

, odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, která směřovala proti rozhodnutím završujícím uvedená řízení. Konstatoval přitom, že správní orgán i soud se věcí dostatečně zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a řízení ve svém celku probíhalo v souladu se základními zásadami spravedlivého procesu. Z tohoto důvodu Ústavní soud námitky, které směřovaly proti těmto rozhodnutím, odmítl jako nepřípustné, neboť v opačném případě by se jednalo o porušení zásady ne bis in idem re. Tutéž zásadu lze uplatnit i na stěžovatelkou vyvolané řízení na ochranu osobnosti, které rovněž není způsobilé přezkoumávat pravomocné rozhodnutí správního orgánu o spáchání přestupku.

Stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že obecné soudy pochybily, pokud při projednávání žaloby na ochranu osobnosti vzaly v souladu s její vinu ze spáchání přestupku za prokázánu. S ohledem na znění tohoto zákonného ustanovení nemohly s pravomocným správním rozhodnutím naložit jinak. Součástí skutkové věty rozhodnutí správního orgánu o tomto přestupku je přitom jak konstatování porušení obecně závazného pravidla při předjíždění vozidel, tak porušení povinnosti setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty. Obsahem výroků, které byly projednávány v řízení o žalobě stěžovatelky proti správnímu rozhodnutí, se stěžovatelka, podle svého tvrzení v žalobě i v ústavní stížností, cítí být dotčena na svém právu podle y. Obecné soudy se tedy důsledně zabývaly tvrzeními stěžovatelky, uvedenými v rámci řízení o její žalobě. Takovou důsledností obecné soudy nemohly porušit základní právo stěžovatelky podle y, jak dovozuje stěžovatelka.

Ústavní soud přitom již v minulosti dovodil, že ústavní stížnosti, dovolávající se ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který stěžovatel sám svým jednáním přivodil a v důsledku svého jednání musel očekávat, nelze vyhovět. (nález ze dne 18. 2. 1999,

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 13. Nález č. 28. str. 207).

Pokud tedy stěžovatelka porušila obecně závazné právní předpisy, vztahující se k bezpečnosti silničního provozu, a proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo toto porušení konstatováno, podala žalobu k soudu, musela si být vědoma, že veřejným projednáváním této žaloby (tedy v souladu s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) bude mít veřejnost možnost dozvědět se o jejím jednání. Přitom veřejné jednání soudu samo o sobě není způsobilé zasáhnout do práva stěžovatelky podle y.

Z vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, tak jak jsou zaručeny ústavním pořádkem. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu