Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 397/04

Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. C., zastoupeného JUDr. M. P. Ph.D., proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 6. 4. 2004, čj. 1 KZn 2327/2003-5, a usnesení Policie ČR, správy Západočeského kraje, SKPV, odboru hospodářské kriminality, Plzeň, ze dne 19. 3. 2004, ČTS: PZC-315/HK-2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 15. 6. 2004 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení policejního orgánu, kterým byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc podezření z trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že v přesně nezjištěné době zhotovil kopii směnky vlastní, znějící na částku 5 mil. Kč, kde jako směnečník je uveden M. R. a jako výstavce stěžovatel. Dále stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení krajského státního zastupitelství, kterým byla jeho stížnost proti citovanému rozhodnutí policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se správností závěrů orgánů činných v trestním řízení v uvedených rozhodnutích a tvrdí, že účelově odmítají stíhat "prokázanou zločinnost", čímž mu vzniká závažná újma. V důsledku daného postupu mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele vyplývajících (minimálně) z , , , a d a , , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozhodl, že náklady právního zastoupení zcela hradí stát.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí ani eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého, kdy naopak věc byla ve smyslu § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. Jak však opakovaně Ústavní soud uvádí, charakteristickým znakem moderního právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, přičemž žádné ústavně zaručené subjektivní veřejné právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997,

sp. zn.

; publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, usn. č. 5). V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze proto spatřovat porušení takových práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele ani co do uhrazení nákladů jeho právního zastoupení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2004