Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 310/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. A. K., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2004, čj. -155, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2003, čj. -140, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 17. 5. 2004 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2003, čj. -140, a to jen v jeho výrokové části vymezené bodem IV., kde byla stěžovateli (jakožto žalovanému) uložena povinnost zaplatit na soudním poplatku českému státu na účet Okresního soudu v Uherském Hradišti částku 41.067,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Tímto usnesením byl ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zrušen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 12. 2001, čj. -101, a řízení bylo zastaveno, neboť žalobkyně se souhlasem stěžovatele vzala svou žalobu zpět. Dále stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2004, čj. -155, jímž bylo dovolání stěžovatele proti zmíněnému usnesení krajského soudu (resp. proti výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit daný soudní poplatek) odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obě napadená rozhodnutí zakládají stav tzv. kontumačního rozhodnutí, které odnímá stěžovateli procesní právo účastníka bránit se proti rozhodnutí o vyměření soudního poplatku odvoláním. Přitom, dle názoru stěžovatele, povinnost vyměřit soudní poplatek měl soud prvního stupně a protiprávní stav vytvořený rozhodnutím krajského soudu byl řešitelný pouze cestou dovolání podle , čehož si měl být vědom i krajský soud, který dovolání proti svému rozhodnutí údajně připustil. Postupem obou soudů mělo být stěžovateli odňato právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí o zaplacení soudního poplatku, čímž byl zkrácen na svém ústavně zaručeném právu ve smyslu d.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), tedy zda daný návrh splňuje formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání stanovené citovaným zákonem.

Napadá-li stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nemůže Ústavní soud jeho závěru o nepřípustnosti dovolání nic vytknout, neboť rozhodnutí o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku (a současně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) není rozhodnutím ve věci samé, takže nepřichází v úvahu aplikace , přičemž ani ustanovení , a nedovolují dovolacímu soudu přezkoumávat k podanému dovolání tímto mimořádným opravným prostředkem napadený výrok. V odmítnutí dovolání usnesením Nejvyššího soudu ČR nelze tedy spatřovat žádnou protizákonnost ani protiústavnost, neboť uvedený soud neučinil nic jiného, než že na danou věc správně aplikoval příslušná ustanovení . Z tohoto důvodu je ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu, je třeba poukázat na ustanovení a 5 , dle kterých lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, případně i mimořádný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, popř. i jiný procesní prostředek k ochraně práva; v případě, že zákon procesní prostředek k ochraně práva neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Výrok o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku, obsažený v předmětném usnesení krajského soudu, nebyl, jak se původně stěžovatel domníval, napadnutelný daným mimořádným opravným prostředkem, a tak ústavní stížnost měla být podána do 60 dnů od doručení tohoto usnesení právnímu zástupci stěžovatele.

Napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 8. 12. 2003 a byla-li ústavní stížnost proti němu směřující podána k poštovní přepravě až dne 17. 5. 2004, stalo se tak po uplynutí kogentní a neprominutelné lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené . Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že krajský soud v poučení napadeného usnesení připustil možnost podání dovolání, aniž by rozlišil, že dovolání by mohlo být podáno toliko do výroku o zrušení rozsudku prvního stupně a zastavení řízení [ ], nikoli však do výroku o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku, avšak toto pochybení není způsobilé založit důvod pro "prominutí" lhůty pro podání ústavní stížnosti, a tedy pro věcný přezkum napadeného výroku Ústavním soudem. Je totiž třeba vzít v úvahu, že stěžovatel byl v odvolacím i následném dovolacím řízení zastoupen advokátem, u kterého nutno předpokládat, že nepostrádá odbornou erudici spočívají mimo jiné ve schopnosti vyložit platné právo i v tom směru, kdy a jakými opravnými prostředky je rozhodnutí, vyvolávající stěžovatelovu nespokojenost, napadnutelné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004,

sp. zn.

, týkající se obdobné věci; ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle , zčásti jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2004