Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 626/04

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2004, č. j. -720, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že tímto výrokem byla porušena její ústavně zaručená základní práva vyjádřená v a v (ve stížnosti chybně uveden ) d (dále jen " ").

Stěžovatelka vede restituční spor u Okresního soudu v Jindřichově Hradci, ve kterém se domáhala vydání domu v Jindřichově Hradci na stavební parcele, stavební parcely a zahrady, vše k.ú. Jindřichův Hradec. V tomto řízení podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. července 2003, č. j. -686, ve znění opravného usnesení ze dne 2. září 2003, č. j. -702. Dovolání Nejvyšší soud ČR zčásti vyhověl a ve výroku II. zčásti dovolání zamítl. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu ČR nesprávný výklad ustanovení zákona , o mimosoudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Podle tohoto ustanovení jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. V konkrétním případě je povinnou osobou dcera původních majitelů, která předmětné nemovitosti získala jednou ideální čtvrtinou jako dědický podíl po své matce, jednou ideální čtvrtinou darem od svého bratra, a jednou ideální polovinou darem od svého otce. Nejvyšší soud výkladem výše citovaného ustanovení zákona ve shodě i s odvolacím soudem dospěl k závěru, že žalovaná není povinnou osobou pokud jde o podíl na nemovitosti, který získala darem od svého bratra. Podle názoru stěžovatelky není důvod nepovažovat žalovanou v tomto rozsahu za povinnou osobu ve smyslu zákona o mimosoudní rehabilitaci jenom proto, že její bratr nenabyl spoluvlastnický podíl bezprostředně od státu. Uvádí, že sourozenci jsou v souladu s ustanovením považováni za osoby blízké a z těchto důvodů se jednalo o převod zmíněný v citovaném ustanovení zákona, takže i ohledně této části nemovitosti, měla být žalovaná považována za povinnou osobu.

Stěžovatelka se tímto výkladem citovaného zákonného ustanovení cítí být zkrácena ve svých ústavních právech zakotvených v ě, a to konkrétně v , podle kterého každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má mít stejný zákonný obsah a ochranu a současně i (správně ) y, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej a y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy 5 y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti výkladu obecného předpisu soudem. Ústavní soud, jak je uvedeno výše, není oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat, ledaže by šlo o nesoulad s kogentním ustanovením zákona nebo extrémně formalistický výklad, který by vedl ke zjevné nespravedlnosti. O žádný z těchto případů však nejde. Ustanovení zákona o mimosoudní rehabilitaci je v části poslední věty za středníkem jasné. Za povinnou osobu se považují i osoby blízké přímých povinných osob, pokud na ně věc byla převedena "těmito osobami". "Těmito osobami" se rozumí fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Rozumí se tím přímého nabyvatele. Pokud spoluvlastnický podíl nabyla žalovaná od svého bratra, který již nebyl přímou povinnou osobou, tedy nenabyl podíl přímo od státu, nelze ustanovení , věta za středníkem na tento podíl vztahovat. Znění zákona v tomto směru je jednoznačné a výkladem jej nelze měnit.

Rozhodnutím Nejvyššího soudu nemohlo dojít k zásahu do ústavního práva vyplývajícího z y, kterým je zaručeno vlastnické právo. Stěžovatelka se však nestala vlastníkem majetku, na který uplatňuje restituční nárok, účinností zákona o mimosoudní rehabilitaci, ale vlastníkem se může stát teprve v případě, je-li jí majetek vydán, nebo je-li pravomocně rozhodnuto o uplatněném nároku soudem. Do té doby vlastníkem věci, na kterou uplatňuje restituční nárok, není, a proto ani nemohlo dojít k zásahu do jejího ústavního práva, zaručeného citovaným článkem y. Ústavní soud nezjistil, že by došlo k zásahu do ústavního práva zakotveného v článku 36 y. Stěžovatelka své nároky uplatnila u soudů a ty se jejím nárokem řádně zabývaly. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadá postup soudu, ale vyjadřuje nesouhlas s výkladem zákonného ustanovení. Výklad shora zmiňovaného zákonného ustanovení tak, jak byl učiněn Nejvyšším soudem v napadeném rozsudku, není v rozporu se zněním zákona a není ani extrémně formalistický. Navíc odpovídá konstantní judikatuře obecných soudů.

Za této situace proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným výrokem rozsudku Nejvyššího soudu ČR nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva, zakotvená v a v y, a ústavní stížnost odmítl podle , písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 9. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu