Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 251/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného advokátem JUDr. V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2002, č.j. -35, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2001, č.j. 3079/110/2001, a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 18. 12. 2000, č.j. 61422/00/082920/5748, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Finanční úřad v Českém Krumlově stěžovateli dodatečným platebním výměrem č. 1000000572 ze dne 18. 12. 2000, č.j. 61422/00/082920/5748, stanovil za zdaňovací období (kalendářní rok) 1995 základ daně ve výši 1 080 000.00 Kč a vyměřil mu daň a ztrátu z příjmů fyzických osob ve výši 409 799.00 Kč (dále jen "DPV"). Výše uvedený základ daně byl stěžovateli dodatečně stanoven a daň dodatečně vyměřena na základě Zprávy o daňové kontrole ze dne 5. 11. 2000, č.j. 1357/00/082930/3610 (dále jen "Zpráva").

Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 22. 10. 2001, č.j. 3079/110/2001 (dále jen "rozhodnutí FŘ"), DPV přezkoumalo a v souladu s ustanovením , a , o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ") a dle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), odvolání stěžovatele proti DPV zamítlo. Finanční ředitelství v prvé řadě uvedlo, že finanční úřad stěžovateli - již na základě dřívější daňové kontroly (zpráva č.j. 43050/97/082930/2584, projednané dne 26. 8. 1997) - rozhodnutím ze dne 25. 9. 1997, č.j. 46084/97/082930/5748, dodatečně vyměřil za zdaňovací období r. 1995 základ daně ve výši 31. 760,25 Kč a daň ve výší 10.163,- Kč. Při (další) daňové kontrole zahájené u stěžovatele dne 30. 10. 2000 za zdaňovací období 1995, jejímž úkolem bylo prověřit správnost tvorby rezerv podle , o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění platném pro rok 1995 (dále jen ""), posoudil správce daně tvorbu rezerv jako formální, jež slouží pouze ke snížení základu daně. Z toho důvodu stěžovateli částku 1.080.000,- Kč vyloučil ze základu daně a citovaným rozhodnutím stěžovateli dodatečně doměřil daň za rok 1995.

Finanční ředitelství poukázalo na stěžovatelův účelový výklad , neboť z ustanovení citovaného zákona vyplývá, že se rezerva tvoří tolik let, kolik uplyne od zahájení tvorby rezervy do předpokládaného termínu zahájení opravy a je rovna podílu rozpočtu nákladů na opravu a počtu let, které uplynou. To znamená, že stěžovatel (bylo-li v roce 1995 plánováno zahájení opravy v roce 2000) měl ročně tvořit rezervu ve výši právě jedné pětiny a zůstatek rezervy musí každý rok růst. Finanční ředitelství poukázalo na doklady, jež stěžovatel předložil finančnímu úřadu, z nichž vyplývá, že netvořil rezervu na opravu rovnoměrně podle citovaného zákona a že zůstatky rezervy v jednotlivých letech a ke 31. 12. 1999 neodpovídaly jejich každoroční plánované tvorbě podle tohoto zákona. Finanční ředitelství uzavřelo, že stěžovatel při tvorbě rezerv nepostupoval podle citovaného zákona (a především podle jeho ) a že jím tvořené rezervy proto nejsou výdajem (nákladem) zahrnovaným do základu daně.

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem správní žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí FŘ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v prvé řadě nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení, že dodatečnému vyměření daně bránila v souzené věci překážka věci pravomocně rozhodnuté. Poukázal v této souvislosti na ustanovení věta druhá , podle něhož právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není na překážku jejímu dodatečnému stanovení. Formulace druhé věty uvedeného ustanovení "je dobře vysvětlitelná legislativní zkratkou", jestliže samo ustanovení citovaného zákona je označeno slovy "vyměření daně a její dodatečné vyměření". Podmínkou vydání dalšího rozhodnutí o dodatečném doměření daně je pak skutečnost, že se tak stane ve lhůtě, v níž lze ještě daň doměřit. V souzeném případě to znamená, že stěžovateli by nebylo možno v roce 2000 daň doměřit (neboť dle ustanovení tak nelze po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení), kdyby nebyla v roce 1997 realizovaná daňová kontrola na stejnou daň za stejné zdaňovací období, ukončená vydáním dodatečného platebního výměru ze dne 25. 9. 1997, č.j. 46084/97/082930/5748, která běh tříleté lhůty prodloužila (srov. ustanovení citovaného zákona).

Krajský soud dále uvedl, že na souzenou věc nedopadá ani ustanovení , neboť prvostupňový správce daně nerozhodoval k návrhu a výše uvedená ustanovení a jsou právě tím případem, kdy je v tomto zákoně "stanoveno jinak".

Krajský soud nepovažuje za použitelný ani stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999,

sp. zn.

, neboť ten se týká případu, kdy byla znovu zahájena daňová kontrola poté, co správní soud zrušil z předchozí daňové kontroly vycházející platební výměry a rozhodnutí odvolacího orgánu se závazným právním názorem, z něhož pak měl další postup finančních orgánů vycházet. Jednalo se o tzv. předběžnou otázku ve smyslu ustanovení Krajský soud v této souvislosti připomněl, že argumentem a contrario lze z uvedeného nálezu dovodit, že pokud jsou předmětem opakované daňové kontroly jiné skutečnosti, nejedná se o případ, na který dopadá ustanovení Krajský soud v uvedených souvislostech poukázal i na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 89/2000, podle něhož v případě zjištění nových skutečností není nové provedení daňové kontroly vyloučeno. Jiný výklad by podle rovněž tam vysloveného právního názoru vedl ke "vzniku nějakého druhu daňové imunity, a tím i k porušení rovnosti daňových subjektů".

Krajský soud konečně neshledal důvodnými ani námitky, že naříkané rozhodnutí je nesprávné a nezákonné z hledisek hmotněprávních, tj. se zřetelem na uplatněný daňový výdaj v roce 1995, tedy (náklad) uzávěrkové operace - rezervy na opravy ve výši 1 080 000,- Kč. Správní soud v této souvislosti (obdobně jako finanční ředitelství) poukázal na ustanovení a na tomuto ustanovení neodpovídající postup stěžovatele, který počínaje rokem 1994 vždy zrušil rezervu vytvořenou v předchozím roce tím způsobem, že ji zahrnul do výdajů. Soud uzavřel s tím, že stěžovatelův postup vedl ke snížení základu daně v kontrolovaném roce 1995 o 1.080.000,- Kč a v následujících letech k oddalování daňové povinnosti. Krajský soud současně konstatoval, že stěžovatel opakovaným vytvářením a následným rušením rezerv v téže výši de facto popíral smysl jejich tvorby. Byla to také tato skutečnost, která byla důvodem pro posouzení způsobu tvorby rezerv podle

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2002, č.j. -35, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2001, č.j. 3079/110/2001, a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 18. 12. 2000, č.j. 61422/00/082920/5748, napadl stěžovatel ústavní stížností. Stěžovatel nejprve uvedl, že "stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, když v předmětné věci je řešena otázka výkladu a aplikace ústavních zákonů v oblasti vztahů mezi státem daňovými subjekty a vztahu daňových zákonů, zejména procesní povahy, k normám ústavním". Dále namítl, že finanční úřady neakceptovaly nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999,

sp. zn.

, kterým Ústavní soud jednoznačně stanovil, že je povinností správce daně zastavit daňové řízení ve smyslu , jestliže bylo ve věci již pravomocně rozhodnuto. Krajský soud v Českých Budějovicích zamítnutím správní žaloby následně odmítl poskytnout stěžovateli ochranu jeho právům; své rozhodnutí totiž odůvodnil tím, že opětovnému doměření téže daně, za totéž daňové období nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť okolnost, že v druhé větě není výslovně připuštěno, že opětovnému doměření daně dalším DPV nebrání právní moc dříve vydaného rozhodnutí o doměření téže daně za totéž daňové období, je vysvětlitelné legislativní zkratkou. Krajský soud - podle názoru stěžovatele - opírá svůj názor o usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2000,

sp. zn.

, které je však zásadně odlišné od nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999,

sp. zn.

, jehož se stěžovatel dovolává.

Stěžovatel proto tvrdí, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2002, č.j. -35, mu byla odepřena ochrana před nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy a došlo k porušení a odst. 2d (dále jen "") a že rozhodnutími daňových orgánů a citovaným rozsudkem krajského soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, která vyplývají zejména z y ČR, a y.

Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje především v tom, že ač - dle jeho názoru - nepřipouští "výluku" překážky věci pravomocně rozhodnuté v případě doměření téže daně za totéž daňové období dalším DPV, krajský soud to vysvětlil legislativní zkratkou. Tato interpretace a použitý extenzivní výklad jsou dle stěžovatelova názoru v rozporu se a s y stanovícím, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatel konečně uvádí, že tvorbou a čerpáním rezerv se zabývala kontrola daně z přijmu fyzických osob ze dne 26. 8. 1997 a že rozhodnutí - DPV ze dne 18. 12. 2000, č.j. 61422/00/082920/5748, je rozhodnutím nezákonným, které má za následek jeho dvojí zdanění. Stěžovatel se proto domnívá, že všemi napadenými rozhodnutími proto došlo k porušení základního principu právní jistoty ve vztahu mezi občanem a státem.

Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2002, č.j. -35, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2001, č.j. 3079/110/2001, a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 18. 12. 2000, č.j. 61422/00/082920/5748, zrušil.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích a napadeným DPV a rozhodnutím FŘ bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, která vyplývají z a 2, , y a y ČR.

Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, takže na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy (y ČR). Ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].

V prvé řadě nelze přisvědčit stěžovatelově argumentaci dovolávající se porušení a odst. 2y, neboť je zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhal. Sám obecný soud se v souzené věci přezkumem správních rozhodnutí v rozsahu vymezeném žalobními důvody, tj. v souladu s dispoziční zásadou (viz ustanovení ; srov. také Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: . Komentář. 5. vydání. Praha, C.H. Beck 2001, str. 1144-5) náležitě zabýval. Vycházel přitom především z toho, že správní žaloba byla namířena proti odvolacímu rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, které se týkalo dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Českém Krumlově.

Stěžovatel na podporu své argumentace odkázal zejména na nález

sp. zn.

(In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, C. H. Beck, Praha 2000, str. 151). V něm Ústavní soud prohlásil, že týká-li se druhá daňová kontrola identického předmětu (stejných otázek) a časového období jako kontrola předchozí, platí pro finanční orgán ustanovení Z hlediska běhu druhé daňové kontroly tak jde o res iudicata ve smyslu ust. citovaného zákona. V případě stěžovatele se však nejedná o kontrolu identickou, ale o kontrolu zaměřenou (výhradně) na tvorbu rezerv, tedy jde o odlišnou věc (tj. kontrolu mající specifikovaný cíl), na kterou nelze argumentaci z citovaného nálezu aplikovat. V této souvislosti je nutno odkázat rovněž na nález ze dne 13. 5. 2003,

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, II. díl, str. 129), podle kterého "Provedená daňová kontrola nezakládá překážku věci rozhodnuté ve smyslu , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů; správce daně je oprávněn provést opakovanou daňovou kontrolu, tj. kontrolu téže daně za stejné období, kterou již předtím zkontroloval, to však za předpokladu, že se objeví skutečnosti, jež správci daně v době předchozí daňové kontroly nebyly známy, a kontrola bude provedena v rozsahu bezprostředně souvisejícím s těmito nově zjištěnými skutečnostmi (, věta druhá citovaného zákona). Stejně tak Ústavní soud připomíná, že ve svém usnesení ze dne 16. 8. 2000,

sp. zn.

, uvedl, že v případě zjištění nových skutečností není nové provedení (daňové kontroly) vyloučeno (při odpovídající specifikaci cíle kontroly), neboť v opačném případě by vznikl "nějaký druh daňové imunity", a tím by došlo i k porušení rovnosti daňových subjektů. Tyto závěry Ústavního soudu - týkající se možného provedení nové daňové kontroly - současně nijak nepopírají rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999,

sp. zn.

, které se týkalo - jak ostatně konstatoval již krajský soud - druhé daňové kontroly zaměřené na tytéž otázky, jež již předmětem daňové kontroly byly.

Ústavní soud dovozuje, že správní soud argumentoval přesvědčivě, dostatečně se vyrovnal s jednotlivými námitkami stěžovatele a plně dostál svým zákonným procesním povinnostem. Správní soud náležitě odůvodnil, proč správce daně aplikoval ustanovení , z jakého důvodu na souzený případ nedopadá ustanovení a proč ve smyslu citovaného zákona nedošlo k uplynutí tříleté lhůty pro vyměření daně. Jeho interpretace a aplikace norem běžného práva je ústavně konformní. Správní soud pak ani svým procesním postupem ani vydaným rozhodnutím neporušil ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, pokud jde o odst. odst. 2 a odst. 3y; k tomu lze odkázat i na nález

sp. zn.

(in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 123), který se vyjadřuje k ustanovení y, jež má stejnou normativní povahu jako a odst. 3y. Je proto zřejmé, že nedošlo ani k porušení y ČR, jehož se stěžovatel dovolává.

Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že nelze akceptovat stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho práva podle y, což ostatně stěžovatel blíže nekonkretizuje.

Ústavní soud konečně nedospěl k závěru, že by v souzené věci existoval tzv. extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů soudem (finančními orgány) na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. Za těchto okolností je rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích věcí posouzení správního soudu, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění rozsudku) nelze z ústavně právního hlediska úspěšně zpochybňovat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že bylo úlohou (a povinností) správního soudu autoritativně (poznámka: ne však z důvodu privilegovaného postavení státního orgánu, ale z důvodu jeho zákonem vymezené působnosti a pravomoci) rozhodnout o přezkumných rozhodnutích příslušného finančního ředitelství (odvolacího orgánu) a v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě uvést, zda odvolací orgán věc v souladu se zákonem posoudil. Této své povinnosti krajský soud dostál.

Je tedy zcela zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích a napadenými rozhodnutími finančních úřadů nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu