Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 466/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. M. B., zastoupené JUDr. J. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. -157 ze dne 22. 4. 2004, spojené s návrhem na zrušení "ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17, ", t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. -157 ze dne 22. 4. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. -137 ze dne 26. 11. 2003, kterým bylo s upřesněním dědických podílů potvrzeno usnesení Okresního soudu v Náchodě sp. zn. ze dne 20. 2. 2003. Označeným usnesení soudu I. stupně bylo - mimo jiné - potvrzeno, že dědici stěžovatelky a syn J. M. nabyli veškerý do dědictví patřící majetek podle určených dědických podílů a že v týchž podílech jsou povinni uhradit dluhy dědictví. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení a d (dále jen ""). Současně stěžovatelka podala návrh na zrušení ustanovení části dvanácté hlavy I., bodu 17,

Porušení svého základního práva na spravedlivý proces a v důsledku nesprávné aplikace i práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka opřela své dovolání o ust. ve znění ke dni podání dovolání, neboť odvolací soud věc po právní stránce posoudil nesprávně a řešil přitom otázku, která má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však své odmítavé rozhodnutí odůvodnil poukazem na ve znění před novelou č. a uvedl, že podmínky přípustnosti dovolání nebyly splněny, neboť odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesením odvolacího soudu neučinila. Stěžovatelka tvrdí, že jí dovolací soud svým postupem odňal možnost jednat před soudem, protože při posouzení přípustnosti jí podaného dovolání postupoval podle části dvanácté hlavy I., bodu 17, Proto stěžovatelka současně spojila ústavní stížnost s návrhem na zrušení uvedené části zákona. Stěžovatelka dále uvedla, že obecně se u procesních pravidel uplatňuje zásada, že řízení probíhají podle znění zákona, které je účinné v době, kdy je řízení vedeno. Podle jejího názoru právě ustanovení části dvanácté hlavy I. tuto zásadu prolamují, což obecně ještě není protiústavní; existence konkrétně bodu 17 však upřednostňuje komplikovaný a již překonaný nefunkční postup při podání dovolání účastníkem, tedy ukládá aplikaci procesních podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení (dále jen "") ve znění účinném do 31. 12. 2000 a upřednostňuje je před funkční právní úpravou a ve znění účinném ke dni podání dovolání stěžovatelkou. Stěžovatelka tvrdí, že právě ustanovení části dvanácté hlavy I. bodu 17 je v rozporu s ústavním zákonem, konkrétně s y a zasahuje do práva účastníků na spravedlivý proces; v důsledku jeho uplatnění dovolacím soudem prý nastala skutečnost, která je předmětem této ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak neměla možnost dosáhnout toho, aby dovolací soud posoudil v dovolání uvedenou otázku zásadního právního významu, které vyvstala při projednávání dědictví a je pro ni rozhodující.

II.

K výzvě Ústavního soudu Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné. Důvody, o které dovolací soud opřel své rozhodnutí, jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto na ně plně odkázal. Protože podle jeho názoru nelze mít za to, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky a že by dovolací soud postupoval v rozporu příslušnými ustanovenímiy, není přezkoumání napadeného usnesení z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru přípustné. Navrhl proto, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený u Okresního soudu v Náchodě. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka byla účastna dědického řízení po zemřelém P. M., v němž Okresní soud v Náchodě usnesením č.j. -109 ze dne 20. 2. 2003 potvrdil nabytí dědictví dědicům - stěžovatelce dědickým podílem 26500/1303000 a synovi zemřelého dědickým podílem 1276500/1303000 s tím, že ve stejném podílu odpovídají za pasiva dědictví. Z odůvodnění pak vyplynulo, že na dědický podíl stěžovatelky bylo započteno to, co od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržela, protože nešlo o obvyklé darování. Smlouvou o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, uzavřenou dne 3. 4. 1999, se stěžovatelka stala spoluvlastnicí majetku, k němuž by jí jinak spoluvlastnické právo nesvědčilo, totiž ideální poloviny nemovitosti. Ze smlouvy nevyplývá, že by za nabývaný majetek poskytovala zůstaviteli nějakou majetkovou kompenzaci.

K odvolání stěžovatelky, která napadala právě zápočet získaného majetku při rozšíření společného jmění manželů na její dědický podíl, rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením č.j. -137 ze dne 26. 11. 2003 potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že upřesnil (matematicky) dědické podíly obou dědiců. K hlavní námitce stěžovatelky uvedl, že rozšíření společného jmění o nějakou část výlučného majetku jednoho z manželů je zajisté majetkovým zvýhodněním druhého manžela, který tak získal spoluvlastnické právo, aniž by poskytl nějakou majetkovou protihodnotu. K ustanovení věty druhé, , podle něhož v případě potvrzování nabytí dědictví podle dědických podílů u dědění ze zákona je třeba dědici na jeho podíl započíst to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování, pak uvedl, že je třeba ho vykládat tak, že započteno musí být každé majetkové zvýhodnění, přesahující svou hodnotou obvyklá darování. Smyslem tu je zachovat spravedlnost zákonných majetkových podílů dědiců i za situace, kdy zůstavitel za svého života některého ze svých budoucích právních nástupců majetkově upřednostnil.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové podala stěžovatelka dovolání s odkazem na ustanovení ve znění účinném po 1. 1. 2001. S poukazem na ustanovení v uvedeném znění namítla, že "napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a tudíž má ve věci samé po právní stránce zásadní význam". Danou otázku spatřovala stěžovatelka v tom, "zda je ve smyslu ustanovení tím, co dědic od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržel, i majetek (majetkové hodnoty), resp. příslušná část majetku, o který manželé rozšířili své společné jmění manželů ve smyslu ustanovení ". Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. -157 ze dne 22. 4. 2004 dovolání odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že vzhledem k tomu, že pro postup soudu I. i II. stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (část dvanáctá, hlava I., bod 12 a 15 ) a zůstavitel zemřel dne 18. 12. 1999, tedy před 31. 12. 2000, je třeba dovolání v předmětné věci i v současné době projednat a rozhodnout podle "dosavadních právních předpisů" (část dvanáctá, hlava I., bod 17, ), tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000. V souladu s uvedeným závěrem potom posoudil podané dovolání podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 a konstatoval, že dovolání není přípustné, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinila. Jiné důvody přípustnosti pak Nejvyšší soud nezjistil a stěžovatelka se jich ani nedovolávala.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Hlavní námitka, na které je postavena ústavní stížnost, spočívá v tvrzení, že právní předpisy, podle nichž dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání, jsou ve srovnání s právní úpravou účinnou od 1. 1. 2001 nefunkční a neumožňují dostatečnou ochranu práv stěžovatelky, takže jejich aplikací došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a následně pak i práva vlastnického. Stěžovatelka proto nejen žádala zrušení napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ale i zrušení (výše uvedeného) příslušného ustanovení

Právu jednotlivce na spravedlivý proces podle d odpovídá povinnost soudu postupovat v řízení podle takových procesních právních předpisů, k jejichž aplikaci jej zavazuje zákon. Jestliže je v předmětné věci příslušnými ustanoveními založena povinnost soudu aplikovat tzv. dosavadní právní předpisy, a to jak na řízení v I. stupni, tak na řízení odvolací a v závěru pak i na řízení dovolací, nelze - s poukazem na to, že nová úprava přípustnosti dovolání, která je obsažena v ve znění účinném od 1. 1. 2001, je funkčnější a modernější - porušit zákonem vyslovené aplikační pravidlo a část řízení posuzovat podle dosavadních právních předpisů a část řízení podle nových právních předpisů. Taková situace by nepřispěla k zachovávání právní jistoty účastníků řízení, protože otázka aplikace konkrétního znění právního předpisů by byla závislá na subjektivním posouzení, která právní úprava je funkčnější a modernější. Navíc přechodná ustanovení tak, jak byla koncipována, plně odpovídají obecným principům objektivního práva, že řízení, které bylo zahájeno podle dosavadních předpisů, se podle těchto předpisů i dokončí, byť v jeho průběhu došlo ke změně právní úpravy. Uvedenou výkladovou zásadu ve své rozhodovací praxi zastává i Ústavní soud; ten naopak za protiústavní považuje takový postup obecného soudu, kdy ten v řízení, v němž měl postupovat podle dosavadních právních předpisů, aplikoval ustanovení zákona, které bylo obsaženo v jeho novelizované podobě (srov. nález

sp. zn.

ze dne 26. 2. 2003, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 29, nález č. 27, str. 237 a násl.). Pokud tedy Nejvyšší soud ČR při posuzování přípustnosti dovolání postupoval podle příslušných ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2000, postupoval řádně, tak jak mu zákon ukládá a proto nemohl porušit ústavním pořádkem chráněná základní práva stěžovatelky.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1Listiny zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

K návrhu na zrušení ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [ ], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím - ve smyslu ustálené judikatury - i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu ( a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

předseda senátu Ústavního soudu