Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 283/04

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele K. Ch., zastoupeného JUDr. J. B., proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 1997, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 1997, sp. zn. , kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobci v daném právním sporu, Z. e., a.s., částku 3.325,40 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti, požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní soud si vyžádal příslušný spisový materiál (spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. ), ze kterého zjistil, že v dané věci bylo následně rozhodováno jak Krajským soudem v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 1999, sp. zn. , kterým bylo rozhodnutí napadené ústavní stížností potvrzeno, tak Nejvyšším soudem usnesením ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. , který dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku krajského soudu odmítl.

Za uvedené procesní situace nelze než ústavní stížnost směřující pouze proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 1997, sp. zn. , posoudit jako nepřípustnou. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti je vázán petitem návrhu, ve kterém musí být vždy napadeno zejména konečné rozhodnutí ve věci, kterým bylo v daném případě shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. . Není přípustná ústavní stížnost, která - jako ve zkoumané věci - směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, zatímco následná rozhodnutí ponechává nedotčená (pozn.: viz např. Filip, Holländer, Šimíček, Komentář, str. 339, bod 32).

Ústavní soud není oprávněn rozhodnout o něčem, co nebylo výslovně navrženo, neboť smí pouze zrušit napadené rozhodnutí, resp. - jde-li o jiný zásah orgánu veřejné moci - zakázat příslušnému orgánu v porušování práva pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením ( ). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti totiž platí jedna ze stěžejních zásad demokratického právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví ( y ČR, d). Petit je v dané věci formulován jednoznačně a nevzbuzuje pochybnosti, čeho se stěžovatel, zastoupený advokátem, domáhá. Takovému návrhu však nemohl s odvoláním na shora vyslovené Ústavní soud vyhovět (odhlédneme-li navíc od skutečnosti, že následná rozhodnutí obecných soudů v dané věci by zůstala případným vyhověním návrhu nedotčena, což by bylo v hrubém rozporu s principem právní jistoty), ani nemohl z vlastní iniciativy podrobit uvedená nenapadená rozhodnutí přezkumu, neboť by tím překročil své kompetence.

Nad rámec shora uvedeného možno ostatně doplnit, že i kdyby stěžovatel uvedená rozhodnutí - vydaná v nalézacím řízení - napadl, musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako návrh, podaný po lhůtě stanovené k jeho podání ( ); to proto, že - jak vyplývá ze spisového materiálu - právnímu zástupci stěžovatele bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. , doručeno již 15. 5. 2000, zatímco předmětná ústavní stížnost byla podána až 11. 5. 2004, tedy zjevně po uplynutí 60denní lhůty pro její podání.

Pokud stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004 (sp. zn. ) nezbývá než konstatovat, že tímto rozhodnutím bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2002, sp. zn. , kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. , tedy rozhodnutí, vydaná v následně vyvolaném řízení exekučním. Toto usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatel zrušit nepožadoval; ostatně i kdyby tak byl učinil, nemohl by ani teoreticky dosáhnout zrušení rozhodnutí nalézacího (prvoinstančního) soudu ve věci samé, čehož se domáhal touto ústavní stížností. Pro úplnost je třeba dodat, že ani před Ústavním soudem nelze cestou ústavní stížnosti ve fázi řízení exekučního dohánět to, co mohl stěžovatel učinit ve fázi řízení nalézacího.

Ústavní soud zde dále odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, neboť Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale i soudů obecných ( y), přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních prostředků; to však, jak je výše podrobně objasněno, platí pouze za předpokladu, že ústavní stížnost všechny stanovené procesní náležitosti a předpoklady splňuje.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

soudce zpravodaj