Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 552/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. P. F., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, kterými byl uznán povinným zaplatit vedlejším účastníkům, J. a J. V., částku 450.000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel rovněž napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání proti uvedeným rozhodnutím. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle d (dále jen "").

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nevyšší soud jednal v rozporu se zákonem, když dovolání odmítl jako nepřípustné. Dle jeho přesvědčení měl dovolací soud dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z nesprávného právního názoru. Pochybení spočívají jednak v závěru soudů obou stupňů, že neprokázal své tvrzení o tom, že by navrhovatel odmítl kradené vozidlo převzít od Policie ČR, jednak ve skutečnosti, že soudy neuznaly jako důkaz protokol z jednání, v němž je zachycen výslech vedlejšího účastníka, který uvedl, že odmítl po nabídce Policie ČR automobil převzít. Stěžovatel tvrdí, že ačkoliv z obsahu spisu tyto vady jednoznačně vyplývají a jako důvod dovolání je uvedl, dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že o případ vad uvedených v , (dále jen ""), nejde, protože nebyly dovolatelem namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají. Důvodem dovolání podle se potom dovolací soud nezabýval vůbec. Stěžovatel se proto domnívá, že Nejvyšší soud svým postupem, který je v rozporu s , porušil jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v ost. 1y, dle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Ústavní soud si za účelem projednání ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , z něhož zjistil, že dne 4. 10. 1994 stěžovatel jako prodávající uzavřel s J. V. jako kupujícím kupní smlouvu. Jejím předmětem byl prodej osobního automobilu značky A. za kupní cenu 450.000,- Kč, která byla stěžovateli uhrazena ze společných prostředků vedlejších účastníků. Dne 11. 10. 1994 byli vedlejší účastníci Policií ČR vyzváni k vydání předmětného vozidla z důvodu podezření, že jde o vozidlo kradené, což bylo později šetřením kriminální policie potvrzeno. Jelikož vozidlo vedlejším účastníkům nebylo vráceno, domáhali se na stěžovateli vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení.

Soud prvního stupně v záhlaví citovaným rozsudkem uznal stěžovatele povinným zaplatit vedlejším účastníkům spornou částku s 15% úrokem ročně od 30. 11. 1995 do zaplacení, vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dospěl k závěru, že stěžovatel vlastníkem kradeného vozu fakticky nikdy nebyl a předmětná kupní smlouva je proto absolutně neplatná z hlediska ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Na základě plnění z neplatné kupní smlouvy se stěžovatel bezdůvodně obohatil a tento majetkový prospěch je povinen žalobcům vydat. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu ke stěžovateli shora citovaným rozsudkem potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž poukázal i na skutečnost, že stěžovatel před soudy obou stupňů neprokázal své tvrzení o tom, že by vedlejší účastníci odmítli převzít vozidlo od Policie ČR, aby se tak popř. vyhnuli povinnosti vrátit stěžovateli přijaté plnění z neplatné kupní smlouvy. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2000, a posléze v záhlaví citovaným usnesením odmítl, jelikož shledal, že není splněna žádná z podmínek přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 4. 2004 poukázal na to, že stěžovatel ignoruje základní skutečnost, že dovolací soud projednal věc podle ve znění účinném do 31. 12. 2000, přičemž volbu příslušného procesního předpisu ve svém rozhodnutí náležitě zdůvodnil. v uvedeném znění neumožňoval dovolacímu soudu zvažovat zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího. Mohl tak činit pouze tehdy, připustil-li odvolací soud dovolání ve výroku rozhodnutí nebo byl-li před vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu podán návrh na připuštění dovolání. Žádná z těchto situací však v projednávané věci nenastala. Pokud jde o vady řízení uvedené v , ve znění účinném do 31. 12. 2000, stěžovatel skutečně žádné tzv. zmatečnostní vady v dovolání netvrdil. Závěrem Nejvyšší soud vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost není v části směřující proti jeho usnesení důvodná, neboť stěžovatel shledává porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu právě, a snad i výlučně, v porušení

Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 26. 4. 2004 plně odkázal na napadené rozhodnutí ze dne 5. 12. 2001, č. j. , v němž své závěry vyložil.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření ze dne 11. 5. 2004 odkázal na odůvodnění všech v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů a s hodnocením důkazů, které provedly. Především pak nesouhlasí s posouzením přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na y nepřísluší. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy. Ústavnímu soudu tak ani nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za protiústavní.

Z výše uvedeného je patrno, že v projednávané věci se jednalo o typický občanskoprávní spor spadající do kompetence obecných soudů, kterým výhradně přísluší zvažovat postup v soudním řízení, zjišťovat a hodnotit skutkový stav, provádět výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovat je na konkrétní případy. V předmětném řízení soudy prvního a druhého stupně dospěly po řádně provedeném dokazování k závěru, že kupní smlouva nebyla platně uzavřena, neboť stěžovatel nemohl být vlastníkem vozidla, které se do jeho dispozice dostalo jako odcizené, a s ohledem na ustanovení , 2 a rozhodly o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníku spornou částku.

Ústavní soud má za to, že uvedené právní závěry soudů obou stupňů nevybočují z mezí ústavnosti. Nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění jejich rozhodnutí také jednoznačně vyplývá, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k vysloveným právním závěrům, a o jaká ustanovení právních předpisů opřely svá rozhodnutí. Námitkami stěžovatele se náležitě zabývaly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.

Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutí o dovolání, je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud ve věci postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními . Ve smyslu ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání správně projednal podle , ve znění účinném do 31. 12. 2000, přičemž je shledal nepřípustným. Závěry náležitě vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení, na něž Ústavní soud stěžovatele z důvodu stručnosti také odkazuje.

Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů lze považovat za ústavně konformní. Věc byla soudy řádně projednána a stěžovatel, jako strana žalovaná, měl v řízení před obecnými soudy možnost využít všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Pouhá skutečnost, že stěžovatel nebyl v soudním sporu úspěšný a neztotožňuje se s právními závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě vést k porušení jeho ústavně zaručených práv.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele zakotvené v y, a ústavní stížnost odmítnout podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 25. listopadu 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu