Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 211/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. J. M. zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 4. 2003 č. j. -181, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003 č. j. -201, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004 č. j. -217, rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 11. 6. 2003 č. j. -110, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003 č. j. -132, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004 č. j. -150, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 5. 2003 č. j. -129, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003 č. j. -153 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2004 č. j. -173, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

Z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení byly usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2004 ústavní stížnosti vedené pod.

sp. zn.

, IV. 212/04 a

spojeny ke společnému řízení a projednány pod

sp. zn.

, a to proto, že se týkají téhož okruhu účastníků a argumentace ve všech podaných ústavních stížnostech je v podstatě shodná.

Stěžovatel ve svých ústavních stížnostech žádá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jejich postupem mělo být dotčeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d (dále jen " "), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 odst. 2 y a porušen princip stejného zákonného obsahu vlastnického práva všech občanů zakotvený v článku 11 odst. 1 y. Stěžovatel argumentuje, že na základě druhé pozemkové reformy proběhnuvší v letech 1945 až 1948 se stát stal výlučným vlastníkem půdy touto reformou získané. Podle předpisů zavádějících pozemkovou reformu se rozhodnutí o přídělu dělo administrativně právním aktem Ministerstva zemědělství a přídělce se tak stal držitelem přidělených pozemků na základě zřízeného práva užívání, obdoby věcných práv k věci cizí. Nalézací soud se zaštítil nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 166/1995 Sb., vyjadřujícím stanovisko, že přídělci, pokud předloží přídělovou u, nabyli vlastnictví k přiděleným nemovitostem. K tomu stěžovatel namítá, že přídělová toliko deklaruje nastalý právní poměr a zřejmě pro nedostatek jiných relevantních dokladů se jí nesprávně přičítají konstitutivní účinky, ačkoli je pouhým opisem zákonných ustanovení, která stanovují právní poměr jasně. Přídělci nabyli vlastnictví, ale ve skutečnosti se o vlastnictví nejedná, poněvadž jde o legislativní zkratku, která znamená vlastnictví přidělené půdy založené na zásadě, že půda patří tomu, kdo na ní pracuje. Uznaly-li soudy vlastnické právo přídělců, vytvořily tak dvě různé kategorie vlastníků, přičemž vlastnické právo nabyté přídělem má jiný zákonný obsah, neboť stát může v budoucnosti uplatnit právo na své pozemky, čímž je porušen článek 11 odst. 1 y. Dále stěžovatel poukazuje na průtahy v řízení, které byly způsobeny tím, že soudy odmítly vzít na vědomí existenci směrnic a pokynů Ministerstva zemědělství, kterými byla pozemková reforma fakticky provedena.

Z podaných ústavních stížností a z vyžádaných spisů Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. , a Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Žalobami podanými u Okresního soudu ve Strakonicích stěžovatel navrhoval, aby soud vyslovil přechod vlastnického práva žalovaných k pozemkům č. 98/20, 412/2, 104/5, 139/2 a k dílu č. 137, vše v katastrálním území T., do jeho vlastnictví. Pozemky spolu s dalšími nemovitostmi přešly na stát na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, poté byly přiděleny právním předchůdcům žalovaných a později byly odňaty s výjimkou pozemků, které byly předmětem žaloby, a proto Pozemkový úřad rozhodl o těchto pozemcích v neprospěch stěžovatele. Své žaloby stěžovatel opíral o ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, kdy splnění tam uvedených podmínek spatřoval v tom, že přídělci pozemky získali do užívání, nikoli do vlastnictví, čímž byly porušeny tehdy platné předpisy, a navíc za cenu nižší. Nalézací soud žaloby rozsudky č. j. -181, -129 a -110 zamítl s tím, že pozemky byly právním předchůdcům žalovaných přiděleny na základě přídělové y do vlastnictví v souladu s tehdy platnými předpisy a nikoli za cenu nižší. Krajský soud v Českých Budějovicích tato rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudky č. j. -201, -153 a -132. Nejvyšší soud neshledal rozsudky odvolacího soudu za zásadně významné po právní stránce a podaná dovolání odmítl usneseními č. j. -217, -173 a -150 jako nepřípustná podle ustanovení a odst. c) .

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR je přesvědčen, že stěžovatel v podstatě opakuje důvody, které uplatnil v řízení před obecnými soudy, a domáhá se přezkumu v další instanci. Nejvyšší soud nemá důvodu ke změně právních závěrů obsažených v odůvodnění napadených usnesení, přičemž tato odůvodnění mají být považována za nedílnou součást zaslaného vyjádření.

Krajský soud v Českých Budějovicích neshledává, že by porušil ustanovení y, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud tvrdí, že se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž nabytí vlastnictví přídělem posuzoval v souladu s jednotnou judikaturou, hmotným právem a obsahem přídělové y. Odmítá, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu s článkem 36 odst. 1 y a článkem 38 odst. 2 y v souvislosti s tím, že neaplikoval směrnice a pokyny k uvedené pozemkové reformě, naopak věc posoudil podle všech právních předpisů, které přicházely v úvahu, a proto navrhuje, aby ústavní stížnosti byly zamítnuty.

Samosoudce Okresního soudu ve Strakonicích je názoru, že stěžovatel ve svých ústavních stížnostech pouze rozvádí své úvahy již sdělené v rámci celého soudního řízení. Odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a na svých názorech i nadále setrvává. Nalézací soud s právními závěry obsaženými v odvolacím a dovolacím rozhodnutí v zásadě souhlasí a má za to, že nejsou v rozporu s publikovanou judikaturou Ústavního soudu. Z výše uvedeného důvodu považuje Okresní soud ve Strakonicích ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněné; rozhodne-li Ústavní soud nálezem, je navrhováno, aby ústavní stížnosti byly zamítnuty.

Ústavní soud zvážil skutkové a právní okolnosti věci a dospěl k závěru, že podané ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud neopomíná zdůraznit, že smysl y spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, institucionálním mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu, v přímé závaznosti a postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod (srov. nález

, Sbírka nálezů a usnesení sv. 13, č. 10). Samotný nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů tyto závěry nečiní neústavními a Ústavní soud jakožto strážce ústavnosti nemá možnost v takové situaci zasáhnout, pokud současně soudy právo nevykládaly způsobem, který odporuje ě, potažmo zásadě respektování ústavně garantovaných lidských práv a svobod. V souvislosti s výše uvedeným Ústavní soud taktéž připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů, naopak stojí mimo ni a jejich rozhodnutí přezkoumává pouze z hlediska ústavnosti.

Klíčovým v ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s interpretací soudů vycházející z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

(ve Sbírce zákonů uveřejněném pod č. 166/1995 Sb.), podle níž se přídělci na základě přídělové y spojené s revizí první pozemkové reformy provedené zákonem č. 142/1947 Sb. stali vlastníky přidělené půdy. Ústavní soud setrvává na svém názoru vysloveném v uvedeném nálezu, že přídělci se stali vlastníky přidělené půdy, a to zaknihováním (srov. též Pekárek, M., Průchová, I.: Pozemkové právo, Masarykova univerzita Brno 2003, s. 80). Při revizi první pozemkové reformy se půda vyloučená či propuštěná ze záboru stala znovu předmětem záboru a stát si ji buď ponechal, nebo ji přidělil do vlastnictví přídělcům podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb.; tento výklad naznačuje i ustanovení § 23 zákona č. 90/1947 Sb. Stát převedl vlastnické právo k pozemkům na přídělce, avšak ponechal si kontrolu nad jeho zcizováním mezi živými, dělením, propachtováním, zatížením a pronájmem - k tomu bylo třeba souhlasu státních orgánů. Nabytí vlastnického práva k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 bylo podmíněno intabulací, přičemž tento princip byl opuštěn dnem účinnosti z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, a proto přídělci nabyli vlastnického práva k nemovitostem, pokud nebylo dosud vloženo do pozemkových knih, účinností tohoto (srov. nález

). Obecné soudy tedy provedly přiléhavou interpretaci příslušných zákonných ustanovení podpořenou judikaturou Ústavního soudu i odbornou literaturou a správným způsobem posoudily otázku povahy přídělové y, ukončení přídělového řízení a následného nabytí vlastnického práva přídělců, a proto jim v tomto směru nelze nic vytknout. K tomu je třeba dodat, že obsah vlastnického práva přídělců ani stupeň jeho ochrany se nijak neliší od vlastnického práva získaného na základě jiného právního titulu; opačné tvrzení by Ústavní soud ani nemohl připustit, je-li jeho funkcí kontrola zachovávání ústavnosti. Stát rovněž nemůže nabýt vlastnictví k přiděleným pozemkům nestandardním způsobem porušujícím právní jistotu přídělců, ale naopak toliko cestami předvídanými právním předpisem (např. smluvně, vyvlastněním ve veřejném zájmu na základě zákona a oproti náhradě, odúmrtí apod.).

K tvrzeným průtahům v řízení považuje Ústavní soud za nutné poznamenat, že ke každému takovému případu přistupuje individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti charakterizující daný případ, na které pak aplikuje kritéria rozhodná pro zvážení, zda průtahy nastaly. Těmito kritérii jsou složitost věci, chování stran řízení a jednání samotného soudu, přičemž lze zohlednit to, co je pro stěžovatele v sázce, kdy průtahy v řízení zvlášť tíživě dopadají na stěžovatele - to se týká především věcí statusových a pracovněprávních. Shledat existenci průtahů pak je možno tehdy, je-li zjištěn laxní přístup soudu k řízení spočívající v jeho nečinnosti nebo v neochotě usměrnit účastníky řízení, kteří svých chováním nedůvodně protahují řízení (nedostavením se k jednání bez náležité omluvy, podáváním zjevně nadbytečných důkazních návrhů, neurgováním splnění povinností uložených osobám na řízení zúčastněných atd.). Je-li věc složitá a odpovídá-li tomu délka řízení nebo jestliže náležitý postup řízení blokuje sám stěžovatel svým jednáním, o průtahy nejde. Námitky stěžovatele nemají relevanci k žádnému zmíněnému kritériu, tím méně pak mohou vést k závěru, že by předmětné řízení vykazovalo znaky průtahů. Obecné soudy nesetrvávaly v nečinnosti ani nelze tvrdit, že by nebránily obstrukcím procesních stran - to ostatně stěžovatel vůbec netvrdí. Za průtahy není možno pokládat nevyhovění stěžovatelovým návrhům, tj. požadavku aplikovat směrnice a pokyny Ministerstva zemědělství, protože soud si sám určuje svůj procesní postup a jaké předpisy na danou věc aplikuje. Správnost jeho postupu hodnotí soudy vyšších instancí, je-li podán opravný prostředek, a tyto soudy ani Ústavní soud neshledaly pochybení odůvodňující kasaci napadeného rozhodnutí. Mimoto aby zásah Ústavního soudu splnil sledovaný účel, je namístě takovou ústavní stížnost podat v době, kdy jsou průtahy v řízení aktuální.

Ústavní soud nezjistil, že by soudy protiústavním způsobem interpretovaly a aplikovaly právní předpisy, čímž měly porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jakož i zásadu stejného obsahu vlastnických práv; soudy též svým postupem nezpůsobily průtahy v řízení, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný, v.r.

předseda senátu