Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 611/04

Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S. právně zastoupené JUDr. J. Š. advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2004, č. j. -123, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 10. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2004, č. j. -123, a to pro porušení , a y, jakož i a d (dále jen " ").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2004, č. j. , byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 10. 2003, č. j. -82, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že vlastníkem bytové jednotky č. 518/P 1 v prvním nadzemním podlaží o podlahové ploše 87,3 m2 s příslušenstvím a podílem na společných prostorách v rozsahu 873/2623 v budově č. p. 518 na pozemku parc. č. 979 v k. ú. Liboc, zapsané na LV č. 858 u Katastrálního úřadu Praha - město, je žalobkyně V. S. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka").

V odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. -82, Obvodní soud pro Prahu 6 konstatoval, že žalobkyně sice má na určení naléhavý právní zájem, neboť tvrdí, že skutečný stav vlastnictví k předmětnému bytu je v rozporu se zápisem uvedeným v katastru nemovitostí, nicméně přesto její žaloba nemůže být úspěšná. Na základě provedených důkazů bylo totiž zjištěno, že poté, kdy se žalobkyně stala na základě smlouvy uzavřené s obcí Hlavního města Prahy vlastnicí předmětného bytu, uzavřela dne 5. 1. 2001 platnou smlouvu o převodu této bytové jednotky do vlastnictví žalovaných, jimž bylo vlastnické právo vloženo do katastru nemovitostí s účinky vkladu ke dni 8. 1. 2001. Dle názoru soudu prvního stupně se žalobkyni nepodařilo prokázat, že uvedená smlouva o převodu bytové jednotky do vlastnictví žalovaných byla uzavřena již dne 15. 9. 1999, kdy žalovaná ještě nebyla její vlastnicí a nemohla s ní disponovat. Naopak z listinných důkazů, výpovědí žalovaných i výpovědí svědků Mgr. T., M. F. a J. D. bylo prokázáno, že k jejímu podpisu došlo právě až 5. 1. 2001. Se závěry soudu prvního stupně, i s jeho skutkovým a právním hodnocením věci se odvolací soud zcela ztotožnil, a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. , potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka obecnému soudu vytýká nesprávná skutková zjištění, i nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatelka uvádí, že přestože soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, návrh stěžovatelky na provedení výslechu svědkyně M. K., kterým mělo být vyvráceno tvrzení svědka J. D. a kterou by se otevřela možnost výslechu i dalších svědků - pracovníků paní K., a to T. T. a O. H. soud zamítl jako nadbytečný. Uvedeným postupem soudu byla podle stěžovatelky porušena rovnost stran, a tento postup soudu vedl ke zcela mylnému závěru, že smlouva o převodu vlastnictví k bytu byla skutečně podepsána dne 5. 1. 2001. Stěžovatelka dále uvádí, že uzavřené smlouvy jsou neplatné z důvodu uvedeného v ust. § 39 ve spojení s ust. § 49 obč. zákoníku. Nájemní smlouva byla podepsána v době, kdy nikdo z účastníků nebyl vlastníkem bytu, smlouva o půjčce pak není datována. Stěžovatelka se navíc neztotožňuje ani s výkladem čl. III. smlouvy o půjčce, provedeným soudem prvního stupně. Pokud jde o smlouvu o převodu bytu, ta byla podepsána současně s ostatními výše uvedenými smlouvami dne 15. 9. 1999, tedy ještě před tím, než byla stěžovatelka s tímto majetkem oprávněna nakládat. Proto byla tato smlouva pouze podepsána všemi stranami, což stěžovatelka nepopírá, avšak podpisy účastníků smlouvy nebyly ověřeny. Proto je takový úkon nutno vykládat jako úkon od počátku neplatný, a navíc učiněný v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud, uvádí dále stěžovatelka, aniž zkoumal podrobněji odvolací důvody, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se ke všem provedeným důkazům ( y), nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval. Případné odmítnutí provést takto navržené důkazy musí být odůvodněno přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování. Tak se v projednávané věci stalo.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně neprovedl z důvodu nadbytečnosti stěžovatelkou navrhovaný výslech svědkyně M. K.. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. -82, Obvodní soud pro Prahu 6 na str. 11 konstatoval, že dokazování dále nedoplňoval, neboť dospěl k závěru, že má dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci, žalobkyní navrhované doplnění dokazování výslechem svědkyně K. již považoval za nadbytečné. Z podnětu odvolacích námitek se k uvedené otázce vrátil i Městský soud v Praze, který na str. 5 svého rozsudku ze dne 23. 7. 2004, č. j. -123, uvedl, že dle názoru odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně, pokud nerealizoval výslech svědkyně K. bývalé zaměstnankyně žalobkyně. Jmenovaná se k otázce termínu plnění jejích pracovních povinností písemně vyjádřila, a toto její vyjádření plně koresponduje s obsahem zprávy Agentury D+D, s. r. o., jakož i s výpovědí svědka D. Výpověď M. K. shledal i odvolací soud nadbytečnou, neboť tato by nebyla sama o sobě schopna zvrátit spolehlivě zjištěný skutkový stav.

Ústavnímu soudu nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a nepřísluší mu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. ) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v y. O takový případ se v souzené věci nejedná. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.

Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu