Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 505/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, čj. -301, ze dne 7. července 2004, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře jako účastníka řízení a Okresního soudu v Táboře a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která po odstranění vad i v ostatním splňovala všechny formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, podle něhož se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, (dále též "odvolací soud"), čj. -301, ze dne 7. července 2004, zrušuje.

Napadeným rozsudkem byl částečně zrušen rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále též "nalézací soud"), čj. -273, ze dne 5. května 2004, a bylo rozhodnuto, že stěžovatel spáchal trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona, a byl za to, jakož i za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona z nedotčené části rozsudku Okresního soudu v Táboře, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Trestného činu vydírání a pohlavního zneužívání se měl dopustit tím, že v době od 1. září 2003 do 22. října 2003, minimálně v pěti až šesti případech pohrůžkou násilí a později za pomoci různých nožů nutil nezletilou K. V. (dále jen "poškozená"), dceru své přítelkyně, ke které se nastěhoval, aby se svlékla, což nezletilá ze strachu před obžalovaným učinila, osahával ji po těle, líbal ji na přirození, vkládal jí penis do úst, konečníku a mezi nohy a strkal jí prsty do přirození, na což nezletilá reagovala křikem a pláčem, přičemž takto jednal za účelem svého vzrušení a pohlavního uspokojení, navíc nezletilé vyhrožoval zabitím v případě, že by celou záležitost oznámila matce.

Stěžovatel tvrdil, že těmito rozsudky Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a Okresní soud v Táboře porušily právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces podle , , , a 3 d (dále jen " ") a podle čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva").

Porušení těchto práv konkrétně spatřoval v tom, že neměl možnost reagovat na výpověď poškozené u Okresního soudu v Táboře, která byla vyslýchána jako poslední, s čímž nebyl stěžovatel dopředu obeznámen. Nebyl u jejího výslechu osobně přítomen, nebyly jí stěžovatelem položeny otázky, jejichž zodpovězení považoval pro svou obhajobu za zásadní.

Stěžovatel dále namítal, že soudy nevěnovaly pozornost jeho tvrzení, že v rozhodné době s poškozenou nebydlel či nebyl, že opominuly vyjádření matky poškozené, které vyznívá v jeho prospěch, že nepřipustily svědky a důkazy jím navrhované. Poukazoval na rozpor mezi výpověďmi řady svědků a následnou protokolací a tvrdil, že Okresní soud v Táboře nesprávně vyhodnotil další důkazy a tvrzení.

Obecné soudy se podle tvrzení stěžovatele tedy nezabývaly jeho obhajobou v plném rozsahu, nezjistily řádně skutečný stav věci a porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Dokazování zůstalo neúplné a nedostatečné. Odůvodnění napadeného rozsudku není řádné a přesvědčivé. Soudy měly v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného, tj. stěžovatele.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal trestní spis Okresního soudu v Táboře sp. zn. a po jeho prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou poukazuje na to, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nebo rozdílný názor na výsledek hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu y. Ústavní soud v tomto případě shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.

Stěžovatel před Ústavním soudem jen opakuje argumentaci, kterou uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy. Domáhá se vlastně jiné interpretace provedených důkazů a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy.

Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by však ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Z ústavní stížnosti ani ze spisů se přitom nepodává, že by byl stěžovatel zkrácen na svých jednotlivých základních právech podle ustanovení hlavy páté y, že by bylo zkráceno např. právo na obhajobu, apod. V této souvislosti Ústavní soud opětovně konstatuje, že znovu hodnotit obecnými soudy zhodnocené důkazy může jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takový nesoulad v daném případě neshledal.

Námitkami stěžovatele, které uplatnil již v závěrečné řeči při hlavním líčení, se soudy podrobně zabývaly, jak je patrno i z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Ze spisu je zřejmé, že před výslechem nezletilé poškozené při hlavním líčení 5. května 2004 byl obžalovaný v souladu s § 109 odst. 1 tr. ř. vykázán z jednací síně; jeho obhájce však výslechu přítomen byl a kladl poškozené otázky. Po svém návratu byl stěžovatel s její výpovědí seznámen a žádné otázky jí prostřednictvím předsedy senátu nepoložil (čl. 267, 268). O tom, že na tomto hlavním líčení bude proveden výslech poškozené věděl stěžovatel z předchozího hlavního líčení ze dne 21. dubna 2004 (čl. 255); lhůta k přípravě na hlavní líčení byla přitom zachována, jak vyplývá z odpovědi stěžovatele na dotaz předsedy senátu (čl. 267). Z odůvodnění napadených rozsudků je dále zřejmé, že soudy nepominuly výpověď matky poškozené, která vypovídala vesměs ve prospěch stěžovatele. Odsuzující rozsudek nebyl založen jen na tvrzení poškozené, ale i na dalších nepřímých důkazech, výpovědích svědků, znaleckých posudcích k osobě stěžovatele i poškozené, k věrohodnosti její výpovědi, atd. Soudy po provedeném dokazování a vyhodnocení důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele, na němž Ústavní soud nehodlá cokoli měnit, neboť není jeho úkolem přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy v souladu s příslušnými procesními předpisy.

Ústavní soud uzavírá, že k zásahu do základního práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces podle a dalších namítaných článků y a Úmluvy zjevně nedošlo. Proto návrh podle ustanovení jako zjevně neopodstatněný odmítá, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2004

JUDr. Pavel Rychetský v. r. předseda senátu