Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1/04

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1.) PhMr. M. B., a 2.) Ing. I. B., obou zastoupených JUDr. R. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2003, č. j. - 129, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2002, č. j. - 105, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2000, č. j. - 64,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelé domáhají zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená práva garantovaná , a y ČR a d (dále jen "").

Výše citovaným rozsudkem Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatelů, kterým se tito domáhali určení, že stěžovatelka je vlastníkem ideální 7/8 domu a pozemku blíže specifikovaných v návrhu a dále, že stěžovatelka spolu se stěžovatelem jsou bezpodílovými spoluvlastníky k ideální 1/8 zmíněných nemovitostí. Soud nalézací tak rozhodl na základě zjištění, že stěžovatelé neprokázali existenci výzvy ve smyslu , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen ""), jejich nárok zanikl a oni nemohou být vlastníky předmětných nemovitostí. K odvolání stěžovatelů rozhodl výše citovaným rozsudkem soud odvolací tak, že rozsudek soudu nalézacího potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí soud odvolací uvedl, že soud I. stupně sice přehlédl skutečnost, že stěžovatelé využili možnosti domáhat se vydání nemovitostí dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nicméně ani za použití obecných předpisů jim nelze přiznat tvrzené právo.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné dle a ve znění do 31. 12. 2000, jelikož nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti vylíčili předchozí průběh řízení před obecnými soudy a dále uvedli, že během řízení byl porušen a y ČR, neboť nebyla poskytnuta ochrana jejich vlastnickému právu, resp. soudy se odklonily od zásady vázanosti zákonem. Stěžovatelé jsou toho názoru, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy byl nesporně dán. Dále tvrdí, že soudy postupovaly také v rozporu s , nepřihlížely pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, nehodnotily všechny důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, čímž neposkytly ochranu právům stěžovatelů. Stěžovatelé uvádějí, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, resp. jsou v rozporu s předloženými důkazy. Protože se domnívají, že postupem obecných soudů byla porušena jejich ústavně zaručená práva garantovaná , a y ČR a dále y, navrhují, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé jsou řádně zastoupeni právním zástupcem a podali ústavní stížnost ve lhůtě stanovené .

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.

Stěžovatelé ústavní stížností brojí (stejně jako v řízení před obecnými soudy) proti postupu obecných soudů v řízení o určení vlastnictví, v němž vystupovali jako žalobci. Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jako původní vlastníci v žalobě specifikovaných nemovitostí uzavřeli se žalovanými (vedlejší účastnice 1.) Z. B. a 2.) Ing. Z. B.) a nyní zesnulým Dr. B. dne 13. 9. 1971 kupní smlouvu, kterou byly převedeny v žalobě specifikované nemovitosti z vlastnictví stěžovatelů na žalované, kterým bylo posléze rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 1974 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. , uloženo tyto nemovitosti vyklidit a předat je československému státu. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaným byly nemovitosti na základě dohody ze dne 18. 10. 1991 vydány v souladu s § 6 odst. 1 písm. f) zákona o mimosoudních rehabilitacích, domáhali se stěžovatelé vůči nim určení, že svoje vlastnictví nepozbyli a že jsou nadále vlastníky předmětných nemovitostí.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 1998, č. j. , byl návrh stěžovatelů na určení vlastnictví zamítnut s tím, že nebyl prokázán naléhavý právní zájem. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. . Dalším rozhodnutím ve věci (viz shora citovaný rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2000, č. j. - 64) byl opětovně návrh stěžovatelů zamítnut. V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že stěžovatelé měli postupovat dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, přičemž v řízení nebyl tento postup prokázán ani tvrzen. Pokud tedy stěžovatelé netvrdili, že by nárok ve smyslu tohoto zákona uplatnili a dále netvrdili ani žádný jiný vlastnický titul, soud musel žalobu zamítnout, neboť dle je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, nikoliv stav v době minulé, pokud tak nezní návrh petitu.

Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, přičemž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ať by se přiklonil k variantě tvrzené stěžovateli, tedy že je smlouva z roku 1971 neplatná v důsledku rozporu se zájmem tehdejší společnosti, v důsledku nedostatku svobody vůle, nedostatku vážnosti a pod., nebo ať by tuto smlouvu posoudil jako právně perfektní, pro stěžovatele z toho vyplývá v obou případech stejný závěr, a to zánik jejich vlastnického práva k nemovitosti. Dále soud odvolací uvedl, že soud prvostupňový sice přehlédl skutečnost, že stěžovatelé využili možnosti domáhat se vydání nemovitostí dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nicméně ani za použití obecných předpisů jim nelze přiznat tvrzené právo.

K námitce stěžovatelů ohledně nedostatečně provedeného důkazního řízení Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v y. V odůvodněních svých rozhodnutí obecné soudy své závěry zdůvodnily. Jestliže soud nalézací opominul skutečnost, že stěžovatelé se již výše citovaných nemovitostí domáhali cestou restitucí, neměl tento fakt vliv na celkové rozhodnutí, navíc odvolací soud se tímto "přehlédnutím" učiněným soudem nalézacím v odůvodnění svého rozsudku zabýval. Ústavnímu soudu nezbývá než souhlasit se závěry obecných soudů, tedy že stěžovatelům nejenže nesvědčil restituční titul dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale ani v řízení o určení vlastnictví, přestože byl shledán naléhavý právní zájem na takovém určení, nemohlo být vyhověno jejich návrhu. Proto také Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, resp. v jejich rozhodnutích stěžovateli tvrzené porušení práv vyplývajících z y.

Pokud se stěžovatelé domnívají, že postupem obecných soudů došlo také k porušení ustanovení , a y ČR, Ústavní soud konstatuje, že ustanovení a y ČR jsou především kompetenčními normami, které vymezují rámec vztahu mezi soudní a zákonodárnou mocí. Z takových ustanovení nelze odvodit ústavně zaručené právo stěžovatelů, a proto se tímto tvrzeným zásahem Ústavní soud nezabýval. Stejně tak z ustanovení y ČR nelze odvodit jakékoliv ústavně zaručené právo stěžovatelů, když toto ustanovení je normou definující soudní systém v ČR.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu