Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 479/04

Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H. CZ s. r. o., právně zastoupeného Mgr. O.P. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. -128, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2002, č. j. -67, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a M.S. jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 7. 2004, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 29. 7. 2004 a 27. 8. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. -128, jakož i rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2002, č. j. -67, a to pro porušení , , y, , , , d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. -128, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2002, č. j. -67, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") po žalovaném M. S. domáhal zaplacení 300 000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný pracoval u žalobce jako asistent vedoucího prodejny obuvi L. H. v obchodním centru Tesco v O. Během trvání pracovního poměru se žalovaný měl dopustit protiprávního jednání tím, že neoprávněně inkasoval hotovost od zákazníků, kterou neodvedl do pokladny a opakovaně si přivlastnil různé zboží, aniž by za ně zaplatil. Tímto jednáním měla vzniknout žalobci škoda ve výši minimálně 300 000,- Kč. Účastníci uzavřeli dohodu o náhradě škody podle ust. , ve které žalovaný uznal svůj závazek co do důvodů i výše, zavázal se jej splácet, ovšem dosud žádnou splátku nezaplatil.

Z podnětu dovolání podaného žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. -128, rozhodoval dále Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 14. 5. 2004, č. j. -206, podané dovolání podle ust. věty první a ust. (dále je " ") odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně se v odůvodnění zamítavého rozsudku zabýval výlučně důsledky jednostranného právního úkonu - uznání závazku. Skutečnost, že účastníci řízení mezi sebou dále uzavřeli právní úkon dvoustranný (tj. dohodu dle ust. ), soud vůbec nezohledňoval a neposuzoval. Ani odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval důsledky existence dvoustranného právního úkonu - právního titulu, na jehož základě stěžovatel jakožto žalobce v řízení svůj nárok uplatňoval. V důsledku tohoto postupu shledává stěžovatel napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele to, že odvolací soud konstatoval, že uznání závazku napomáhá mimosoudnímu vyřešení sporu o náhradu škody, existenci písemného uznání závazku ovšem nepovažoval krajský soud za důkazně významnou a nedospěl tak k závěru, že uznání závazku vede k přesunutí důkazního břemene na žalovaného. Odvolací soud vycházel nadále z toho, že důkazní břemeno nese žalobce - stěžovatel. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nerespektování zásady pacta sunt servanda. Podle stěžovatele vznik závazkového vztahu zakládá zejména povinnost jeho účastníků splnit dohodnuté závazky. Pokud by totiž podle stěžovatele byl přijat názor opačný (tj. účastník dohody dle ust. není povinen splnit v ní obsažené povinnosti), došlo by se k absurdnímu závěru, že zákonodárce začlenil do institut, který je zcela bez obsahu - dohodu, která nemusí být stranami plněna, a která není způsobilá vyvolat jakékoliv právní důsledky. Stěžovatel je přesvědčen, že tento závěr je sám o sobě z hlediska ústavněprávního nepřijatelný.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní ( ). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud v této souvislosti dále připomíná, že postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 6. 2003, č. j. -128, poukázal na ust. , podle kterého zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Z uvedeného ustanovení odvolací soud dovodil, že ke vzniku obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli musí být splněny zákonné předpoklady, musí vzniknout škoda, musí existovat porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití na straně zaměstnance, musí existovat příčinná souvislost mezi porušením povinnosti zaměstnance nebo jeho úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití a vznikem škody a musí být dáno zavinění zaměstnance; všechny tyto předpoklady přitom musí být splněny současně. Ohledně žalobcem předložené dohody uzavřené mezi účastníky dne 20. 10. 2000 dospěl krajský soud shodně s okresním soudem k závěru, že tato představuje dohodu o náhradě škody dle ust. zák. práce, která nezakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání závazku a nezbavuje tedy žalobce povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k podmínkám odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ust. zák. práce. Uznání závazku k náhradě škody podle ust. zák. práce nezakládá domněnku o existenci dluhu v době uznání; taková domněnka, uvádí odvolací soud, není v ust. zák. práce zakotvena. Právní domněnku existence dluhu v době uznání zakládá pouze uznání dluhu podle ust. . Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že platná právní úprava v současné době vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči právu občanskému, a proto nelze na pracovněprávní vztahy aplikovat. Odvolací soud rovněž nesouhlasil s názorem žalobce, že sporná dohoda uzavřená mezi účastníky dne 20. 10. 2000 představuje dohodu dle ust. zák. práce i dohodu podle ust. zák. práce. Krajský soud uzavřel, že domáhá-li se zaměstnavatel po zaměstnanci náhrady škody z titulu obecné odpovědnosti za škodu podle ust. zák. práce, je zatížen důkazním břemenem; je tedy na něm, aby snesl v průběhu sporu dostatek důkazů způsobilých prokázat, že všechny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu jsou v tom kterém konkrétním případě splněny. Žalobce žádné důkazy na podporu svých tvrzení nenabídl, zároveň v průběhu řízení nevyvstala žádná okolnost, která by žalobce, co by zaměstnavatele, důkazní povinnosti zbavila. Rozhodnutí soudu prvního stupně, který pro neunesení důkazního břemene žalobu zamítl, shledal proto odvolací soud věcně správným, a proto je podle ust. potvrdil.

Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 14. 5. 2004, č. j. -206, shodně s odvolacím soudem uvedl, že uznání závazku k náhradě škody podle ust. § 185 odst. 3 zák. práce není samostatným zavazovacím důvodem, a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání, jako je tomu například v občanskoprávních vztazích. Uznání závazku nahradit škodu v požadované výši podle ust. zák. práce nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání zaměstnance, s nímž spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu. Rovněž dovolací soud dospěl k závěru, že názor žalobce o možnosti analogického ustanovení obč. zákoníku v pracovněprávních vztazích není správný. Nejvyšší soud ČR poukázal na ustálenou judikaturu, podle které právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v , vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu.

Nejvyšší soud ČR konstatoval, že soudy, které v projednávané věci rozhodovaly, vycházely z existující konstantní judikatury v uvedené oblasti a v souladu se zákonem dovodily, že nebylo - obecně vzato - vyloučeno, aby dohoda účastníků ze dne 20. 10. 2000 byla považována za dohodu o sporných nárocích ("narovnání") podle ust. § 259 zák. práce, avšak jen tehdy, kdyby bylo zjištěno (a tedy kdyby žalobce prokázal), že ještě dříve, než žalovaný uznal svůj závazek k náhradě škody v určené výši a přistoupil na dohodu o způsobu její úhrady, došlo mezi účastníky k jednání, kterým by si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k otázkám odpovědnosti žalovaného za škodu nebo jejího rozsahu, výše škody nebo příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou, tedy k jednání směřujícímu k odstranění pochybností, rozporů a docílení vzájemných ústupků. Svůj závěr, že dohoda účastníků ze dne 20. 10. 2000 představovala (pouze) dohodu o náhradě škody ve smyslu ust. a soudy nedovodily z chybného výkladu ustanovení a (na základě nesprávného právního posouzení věci), ale na základě toho, že žalobce své tvrzení o "spornosti" požadované náhrady škody před uzavřením dohody neprokázal.

S výše uvedenými závěry obecných soudů se Ústavní soud plně ztotožňuje, neboť ani on nemá důvod se v projednávané věci odchýlit od ustálené judikatury obecných soudů, podle které uznání závazku k náhradě škody podle ust. není samostatným zavazovacím důvodem, ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání. Uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle ust. zák. práce nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání pracovníka, s nímž spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu. Protože stěžovatel nepředložil v řízení před obecným soudem jiné důkazy na podporu svého tvrzení odpovědnosti žalovaného za škodu, v řízení neprokázal existenci předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu, nezbylo soudu, než žalobu stěžovatele zamítnout.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu