Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 428/04

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti Y. I., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. K. Š., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. , za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a S. V. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. , a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle d a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Proti stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi řízení bylo od 11. 12. 2000 vedeno trestní stíhání pro celkem šest útoků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterých se měli dopustit na různých osobách v době od 6. 9. 2000 do 20. 11. 2000 v Jablonci nad Nisou, Praze a Hradci Králové. Usnesením vyšetřovatele ze dne 24. 11. 2001 byly čtyři útoky vyčleněny k samostatnému projednání a rozhodnutí. Při seznámení s výsledky vyšetřování byl stěžovatel upozorněn na to, že pro dva útoky nebude nadále stíhán a jeho jednání bude nadále kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 odst. 2 tr. z., a jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 odst. 3 tr. z., spáchané formou spolupachatelství. Obžaloba byla podána pro dva útoky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 odst. 2 tr. z., spáchané formou spolupachatelství. Útoky měly spočívat v tom, že jednak dne 19. 11. 2000 vnikli společně s dalšími neztotožněnými osobami do bytu v Plamínkově ulici v Praze, kde pod pohrůžkou použití střelných zbraní a rozpálené žehličky přinutili Y. D. lehnout na podlahu, kde jej svázali do kozelce a ke škodě Y. D. a T. P. odcizili věci a peníze v celkové hodnotě 53.819 Kč, a dále téhož dne vnikli do bytu v Kubištově ulici v Praze, kde pod pohrůžkou použití střelné zbraně spoutali M. K., S. K., M. T., a B. T., a ke škodě Y. D., S. K., a M. K. odcizili věci a peníze v celkové hodnotě 205.964 Kč.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, č. j. -512, byli oba obžalovaní uznáni vinnými ve smyslu obžaloby, a za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let se zařazením do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění na dobu neurčitou, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. (jakož i další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu). Proti tomuto rozsudku oba obžalovaní na místě podali odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2003, č. j. -586, byl rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a nově bylo rozhodnuto, že oba obžalovaní se pro výkon trestu zařazují do věznice s ostrahou za použití jiného zákonného ustanovení. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, č. j. -645, odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědků, Y. D. a T. P., a provedené rekognice ze strany soudů obou stupňů. Namítá, že rekognice byla provedena v rozporu s § 93 odst. 2 zákona č. 141/1963 Sb., trestního řádu soudního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), neboť oba svědci v průběhu přípravného řízení nijak nepopisovali pachatele přepadení. Výpovědi uvedených svědků jsou v rozporu jak vzájemně, tak i jednotlivě v jednotlivých fázích řízení. To se týká osoby odnášející věci, okolnosti setkání svědkyně P. se svědkem K., a celkové doby přepadení.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.

Vrchní soud v Praze uvedl, že námitky uváděné v ústavní stížnosti jsou námitkami, které stěžovatel vznášel jak v řízení před soudem prvého stupně, tak v řízení před soudem odvolacím. Oba soudy se s těmito námitkami podrobně vypořádaly a neshledaly je důvodnými. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Městský soud v Praze zcela odkázal na své odůvodnění rozsudku, když uplatněné námitky shledal totožné s dosavadní obhajobou stěžovatele, s níž se soud již vypořádal.

Vrchní státní zastupitelství v Praze i Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. V řízení o ústavní stížnosti neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Při zastávání tohoto konstantního stanoviska se Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkami stěžovatele, vztahujícími se k hodnocení provedených důkazů, respektive rozporů mezi nimi. Je spíše výjimkou než pravidlem, aby při složitějších případech vypovídali všichni svědci naprosto nebo výrazně shodně, aby veškeré ostatní v řízení provedené důkazy byly zcela jednoznačné, a aby všechny důkazy navzájem zcela korespondovaly. Je především věcí soudů prvého stupně, aby zákonem předvídaným způsobem po provedení všech navržených a významných důkazů tyto důkazy zhodnotily, a to podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Vyhodnocení namítaných rozporů ve výpovědích svědků D. a P., provedené odvolacím soudem, jako drobných rozporů odůvodněných šokem, který oba svědci museli v době přepadení prožít (str. 4 rozsudku), se tak Ústavnímu soudu jeví ze shora vyložených důvodů jako ústavně souladné. Pokud se jedná o rekognici, je situace komplikovanější. Je třeba souhlasit s námitkou, že v přípravném řízení před provedením rekognice fotografiemi ani jeden z uvedených svědků stěžovatele nepopsal. Svědkyně P. jej nepopisovala vůbec a svědek D. odkázal na popis, uvedený zřejmě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Je třeba však přihlédnout k tomu, že následně poznali oba tito svědci stěžovatele in natura při výslechu v průběhu hlavního líčení. Za těchto okolností je zřejmé, že oba rozsudky ani výlučně, ani převážně nejsou založeny na rekognicích provedených v přípravném řízení. Za této situace se postup soudů obou stupňů, vedoucí k závěru o účasti stěžovatele při předmětném útoku, jeví být Ústavnímu soudu jako ústavně souladný.

Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, a jako taková byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu