Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 314/04

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. R. P., směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č. j. -81, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. října 2002, č. j. -75, a dále proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. prosince 2003, č. j. -5, usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. června 2004, č. j. -26, a rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. , za účasti Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podáním, které Ústavní soud obdržel dne 26. května 2004, namítal porušení zákazu diskriminace v řízení před obecnými soudy. Uvedené podání nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti (navrhovatel zejména nebyl právně zastoupen), proto byl navrhovatel vyzván k odstranění vad podání. Doplněným podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno 21. června 2004, se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Uvedl, že se cítí diskriminován postupem Okresního soudu v Nymburce i Krajského soudu v Praze a že v řízení byla porušena jeho základní lidská práva. Namítal porušení , 4 a 36 d (dále jen " "), které mělo být způsobeno tím, že soudy nevyhověly jeho podáním a nepozastavily, popř. nepřerušily exekuční řízení. Vyjádřil přesvědčení, že takový postup Okresního soudu v Nymburce a jeho předsedy je diskriminační a v rozporu s uplatňováním státní moci v mezích zákona.

Ústavní soud zkoumal nejprve formální náležitosti ústavní stížnosti. Pro posouzení formálních náležitostí ústavní stížnosti a její důvodnosti si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Nymburce spisy, vedené pod sp. zn. a . Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č. j. -81, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. října 2002, č. j. -75, Ústavní soud konstatuje, že v této části se jedná o podání opožděné, neboť uplynula lhůta pro podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení zákona, poněvadž uvedené usnesení Krajského soudu v Praze bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 23. května 2003.

Ústavní stížnost směřovala dále proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. června 2004, č. j. -26, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel zároveň s ústavní stížností odvolání. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, bylo o odvolání rozhodnuto Krajským soudem v Praze dne 22. září 2004. Podle ustanovení zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práva poskytuje ( zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( zákona). Jestliže tedy stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností odvolání, je z toho zřejmé, že před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky (v daném případě byla ústavní stížnost podána, aniž by bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele). Jedná se proto o ústavní stížnost podanou předčasně a ve smyslu výše citovaného ustanovení o ústavní stížnost, která není přípustná. Za opravný prostředek ve smyslu nelze rovněž považovat stížnost adresovanou předsedovi okresního soudu, která byla vyřízena pod sp. zn. Spr 8/2004 tak, že jako procesní úkon stěžovatele - zastavení exekuce - byla postoupena k přímému vyřízení do soudního spisu sp. zn. . V této části proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení zákona.

Stěžovatel konečně napadl usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. prosince 2003, č. j. -5, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. října 2002, č. j. -55, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 5.228 Kč srážkami z jiných příjmů (invalidního důchodu stěžovatele). Z vyžádaného spisu se podává, že v řízení, vedeném pod sp. zn. , bylo stěžovatelem proti uvedenému usnesení podáno odvolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. -12. Tímto usnesením bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ústavní stížnost směřovala ovšem pouze proti usnesení soudu prvního stupně. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, která se týkala citovaného usnesení soudu prvního stupně (ostatně velmi stručná) byla v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecného soudu, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. V daném případě stěžovatel namítal, že nařízené srážky z jeho příjmů ve výši 1 443 Kč měsíčně, jej vystavují finanční tísni a ohrožují uspokojování jeho základních životních potřeb. Ústavní soud zdůrazňuje, jak tomu učinil již v mnoha předchozích rozhodnutích, že hodnocení důkazů je záležitostí obecných soudů a Ústavního soudu nepřísluší vstupovat a zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Pokud soud stanovil měsíční srážky z příjmu stěžovatele v dané výši, vycházel z řádně zjištěné finanční situace stěžovatele a posuzoval jeho příjmy i výdaje ve všech souvislostech. Na základě výše uvedeného posoudil Ústavní soud ústavní stížnost v této části jako nedůvodnou.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v částech, které shledal jako nepřípustné, resp. jako opožděně podané, odmítl postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) resp. písm. b) zákona. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. listopadu 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu