Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 360/03

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů V. H. a A. H., obou zastoupených JUDr. M. K., advokátem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2003, č. j. -402, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2002, č. j. -369, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl k odvolání stěžovatelů (žalovaných) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. března 2002, č. j. -319, jímž bylo vyhověno žalobě a žalovaným byla stanovena povinnost zdržet se jakéhokoli jednání, kterým by narušovali vlastnické právo žalobce, v části nemovitosti specifikované ve znaleckém posudku. Byla jim zejména stanovena povinnost zdržet se činnosti, kterou v označené části provozují a zdržet se užívání prostoru ke skladování; dále jim byla stanovena povinnost vyklidit tento prostor a uvést jej do předešlého stavu. Krajský soud v Českých Budějovicích se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Podle odvolacího soudu bylo zcela nepochybné, že se žalobkyně stala vlastnicí předmětné nemovitosti a žalovaným se na straně druhé nepodařilo jejich vlastnické právo k nemovitosti prokázat.

Následné dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR jako nepřípustné podle ustanovení (dále jen "") odmítnuto. Dovolací soud nepovažoval rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť problematika vydržení je v něm řešena zcela v souladu s hmotným právem a stávající judikaturou.

Stěžovatelé ve své obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti napadli výše uvedená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, neboť dle jejich názoru jimi došlo k porušení základního lidského práva na soudní ochranu, zakotveného v d (dále jen ""). Namítali, že soudy nesprávně použily právní předpisy, nesprávně je vyložily a v rozporu s důkazy a se skutečnými majetkovými vztahy rozhodly v neprospěch stěžovatelů. V podstatné části ústavní stížnosti polemizovali převážně s hodnocením důkazů a skutkových zjištění obecných soudů. Závěry soudů vycházejí dle názoru stěžovatelů z nesprávného posouzení nemovitosti, která se nachází na pozemku stěžovatelů. Na podporu svých závěrů pak uvedli v ústavní stížnosti řadu tvrzení a důkazů, které ovšem neobsahovaly ústavněprávní argumentaci.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Svůj postup a rozsah dokazování považuje za dostatečný, skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování a hodnocení důkazů proběhlo v souladu s ustanovením Pokud dospěl k závěru, že předmětná nemovitost byla vydržena a stěžovatelům uložena povinnost zdržet se jednání, které by narušovalo výkon vlastnického práva, nejedná se o postup protiústavní.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení uvedl, že v dané věci se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dospěl k závěru, že nejde o věc, která by měla zásadní právní význam. Podotkl, že stěžovatelé s usnesením Nejvyššího soudu nijak věcně nepolemizují a v podstatě ani nenapadají právní hodnocení věci v nalézacím řízení, ale podstatou ústavní stížnosti je spíše polemika s hodnocením důkazů.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Protože se stěžovatelé dovolávali práva na spravedlivý proces, Ústavní soud v tomto směru přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jim přecházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud úvodem připomíná, že rozhodnutí, které je v neprospěch stěžovatelů nezakládá bez dalšího závěr, že je v rozporu s ústavně zaručenými právy. Argumentace stěžovatelů je v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za rozporné s y.

Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti směřovaly především proti zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy, a jestliže byly dodrženy zásady vyplývající z ustanovení , není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, zjistil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil, či jim přikládal jiný smysl a význam. V řízení byly provedeny všechny potřebné důkazy a závěry z nich plynoucí byly v odůvodnění řádně objasněny. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že mu nepřísluší, aby samostatně posuzoval skutkový stav, hodnotil důkazy a z nich pak vyvozoval právní závěry.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 4. listopadu 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu