Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 328/04

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. R. zastoupeného JUDr. R. R. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2004, č. j. - 945,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle a d (dále jen " ") a dále právo na obhajobu dle , odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše citovaným usnesením bylo zamítnuto odvolání stěžovatele i okresního státního zástupce v Ostravě proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2004, č. j. - 836, kterým byl stěžovatel uznán vinným přípravou k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 7 odst. 1 k § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců nepodmíněné, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před nalézacím i odvolacím soudem byla porušena jeho základní práva garantovaná a y tím, že důkazy proti němu provedené orgány činnými v trestním řízení nemají oporu v zákoně, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro daný způsob dokazování. Dále namítá, že řízení jako celek nemělo spravedlivý charakter, neboť nebyly řádně provedeny důkazy v jeho prospěch, a vůbec rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postavena na právním závěru, který je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel je toho názoru, že v průběhu dokazování před soudem I. stupně bylo porušeno jeho právo na obhajobu a zásada rovnosti zbraní stran, neboť nemohl být osobně přítomný výslechu svědka F. a nebyla ani provedena jeho konfrontace s tímto svědkem. Dále se domnívá, že rozhodnutí o jeho vině je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem výše citované usnesení odvolacího soudu zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práv zakotvených v tomto ustanovení y by došlo tehdy, pokud by komukoli v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273).

Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu I. stupně nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Nelze proto v tomto směru přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ustanovením y, resp. Úmluvy.

Namítá-li dále stěžovatel, že v proběhnuvším řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, resp. že důkazní řízení proběhlo v rozporu se zákonem, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně nezabýval soud odvolací. Právě soud II. stupně se v napadeném usnesení vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele a zhodnotil i rozhodnutí soudu I. stupně, včetně řízení před ním provedeným. V odůvodnění svého rozhodnutí soud odvolací uvedl, že okresní soud ve vztahu k výroku o vině provedl všechny potřebné a pro posouzení věci nezbytné důkazy, přičemž zamítnutí návrhu na doplnění dokazování ze strany stěžovatele odůvodnil jejich nadbytečností s ohledem na důkazní situaci, která vyplynula z výsledku dokazování v hlavním líčení. Odvolací soud se pak v odůvodnění svého rozhodnutí přímo zaměřil na námitky nejvíce akcentované stěžovatelem, a to otázku výslechu svědka v nepřítomnosti a postavení svědka ve smyslu § 222 odst. 2 tr. zák. K tomu Ústavní soud dodává, že výslech svědka v nepřítomnosti obžalovaného ( tr. ř.), pokud jsou zachovány zákonné podmínky takového postupu, nemůže být porušením práva na obhajobu dle písm. d) Úmluvy, resp. y (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., Praha, C. H. Beck 1998, str. 305).

Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§ 2 odst. 6 tr. ř. ), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu